Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Władysław Frasyniuk (* 1954)

We have to be aware that these years of hard and hopeless work can seem useless to us

  • graduated from an automotive technical school in 1974

  • worked as a driver for public transport companies starting in 1976

  • participated in the Wroclaw strike in 1980 to support the demands of Gdansk dock workers

  • escaped the mass arrests of Solidarity leaders after martial law was been declared on December 13, 1981 and continued illegally leading Solidarity in the Lower Silesia region

  • arrested in October 1982, spent 4 years in prison (with short breaks)

  • led a Regional Executive Committee between 1987 and 1990 and as a member of the National Executive Committee participated in the Polish Round Table Talks, which resulted in the semi-free June election of 1989

  • chairman of the Freedom Union between 2001 and 2005

Řidič autobusu stál u zrodu Solidarity ve Wrocławi, která se připojila ke stávkujícím v Gdaňských loděnicích hned v srpnu 1980. V červenci 1981 stanul v čele Solidarity v regionu Dolní Slezsko. Těsně před vyhlášením válečného stavu dal příkaz k vybrání peněz z konta dolnoslezské Solidarity, který splnil pokladník Józef Pinior. Z wrocławské pobočky Polské banky odnesl 80 milionů zlotých.

Po vyhlášení válečného stavu 13. prosince 1981 se deset měsíců ukrýval, v říjnu 1982 byl zatčen a odsouzen na šest let do vězení. Jako jeden z vůdců Solidarity odolal tlaku polské Státní bezpečnosti při krutých výsleších. „Není vězeňského trestu, který bych nezakusil. Nejtěžší byla šestiměsíční izolace, vydržel jsem několik dní v poutech přes den s rukama dozadu, v noci dopředu, seděl jsem v ledových celách, plus různé specifické tresty, které v každé věznici vymýšleli bachaři.“

Krátce po propuštění na amnestii v roce 1984 putoval do vězení znovu, na svobodu vyšel v roce 1986 a cítil, že se společenská situace změnila. Že je čas vyjít z podzemí a zahájit formální dialog s komunistickou vládou. K tomu došlo v únoru 1989 při jednáních u kulatého stolu. „Rozhodnutí jednat s komunisty nebylo jednoduché. Byl to obrovský šok pro obě strany – pro nás, že jsme museli jednat s těmi, kteří nás zavírali do vězení. Nebylo to jednoduché ani pro ně, protože museli mluvit se zločinci, za které nás považovali.“

Jednání skončila legalizací Solidarity a vyhlášením polosvobodných voleb na 4. června 1989. Solidarita v nich drtivě zvítězila a Tadeusz Mazowiecki se stal prvním nekomunistickým premiérem v sovětském bloku. Ve svobodném Polsku Władysław Frasyniuk založil přepravní firmu, angažoval se v komunální politice ve Wrocławi a v letech 1991–2001 byl poslancem Sejmu. Po roce 2005 se z politiky stáhl a v posledních letech se zapojuje do protivládních demonstrací jako občanský aktivista.

Wroclaw byla jako New York, plná přistěhovalců

Narodil se 25. listopadu 1954 ve Wroclawi, devět let poté, co se z německého města Breslau stalo město polské. Władysław Frasyniuk proto v úvodu svého vyprávění říká: „Narodil jsem se ve městě migrantů, ve městě, ve kterém si všichni budujeme svoji identitu od nuly, protože je to město běženců, město lidí z východu, lidí, kteří utíkali před komunistickými vládami, lidí ze Zemské armády. Wroclaw je specifické město, byl to takový New York v Polské lidové republice.“[1]

Jeho matka pocházela ze zámožné rodiny z Varšavy, otec z regionu Malopolsko v jihovýchodním Polsku, kam Władysławův dědeček Dymitr Frasyniuk emigroval s rodinou ze západní Ukrajiny za lepším životem a prací. „O mém původu svědčí příjmení Frasyniuk,“ říká Władysław. Jeho otec pracoval jako hlavní účetní ve státním tabákovém podniku.

Vyrůstal s bratrem a sestrou v dělnické čtvrti, v níž panovaly drsné poměry, stejně jako na základní škole, kam chodil. Věnoval se sportu, především fotbalu a boxu, protože jak říká, jeho prostředí nabízelo dvě možnosti – buď sportovat, nebo se stát zlodějem.

Po základní škole nastoupil na střední průmyslovou školu automobilovou (Technikum Samochodowe), protože představovala jedinou možnost, jak vycestovat za hranice. Chtěl se stát řidičem kamionu v mezinárodní dopravě, kamion pro něj představoval symbol svobody.

Jako jediný ve třídě se nezapsal do Socialistického svazu mládeže (Związek Młodzieży Socjalistycznej) a málem ho za to vyhodili ze školy. Nikdy prý neměl potřebu se družit, všechny organizované struktury ho ubíjely, a nelákal ho proto ani Skaut.

Po maturitě absolvoval v letech 1974–1976 základní vojenskou službu v Olesznici, kvůli trestům za opuštění kasáren měl sloužit déle, ale v socialistické armádě panovala taková bída, že ho nakonec pustili po dvou letech.

Po vojně nastoupil jako řidič linkové dopravy do podniku PKS ve Wroclawi (obdoba ČSAD) a oženil se se svou dívkou Krystynou. V roce 1977 se jim narodila první dcera Joanna, o dva roky později druhá, Dominika. V té době už pracoval jako řidič autobusu městské dopravy ve Wroclawi (MPK) a chybělo málo, aby se mu splnil jeho dětský sen a on se stal řidičem kamionu v mezinárodní dopravě.

Z řidiče autobusu se stal opozičním vůdcem

Horké léto roku 1980 ale jeho život obrátilo naruby. V gdaňských loděnicích povstali v srpnu 1980 dělníci, protože nemohli uživit své rodiny a pracovní podmínky neodpovídaly slibům komunistů. Povzbuzeni papežem Janem Pavlem II., který při své návštěvě v červnu 1979 vyzval Poláky, aby se nebáli, se začali dovolávat nejen lepších životních podmínek, ale i občanských práv, zejména práva na nezávislé odbory, které by skutečně hájily jejich zájmy.

Dělníci ale v létě 1980 nevyšli do ulic jako v roce 1970, kdy byli zmasakrováni policií, tentokrát vyhlásili okupační stávku a zůstávali v loděnicích, které od roku 1967 nesly název Leninovy loděnice (polsky Stocznia Gdańska im. Lenina). Do čela Mezipodnikového stávkového výboru se postavil elektrikář Lech Wałęsa, který vládě představil požadavky stávkového výboru, známé jako 21 postulátů. Tím hlavním byl požadavek na svobodné zakládání odborových organizací. Dělníci dále žádali uplatňování ústavně zaručené svobody slova a ukončení pronásledování lidí pro jejich přesvědčení.[2]

K bráně loděnic přicházely tisíce lidí a projevovaly stávkujícím podporu. V srpnu se ke stávce připojily podniky po celém Polsku – centrem stávky ve Wroclawi se stala autobusová vozovna (Zajezdnia) v Grabyszyńské ulici. Když komunisté 31. srpna 1980 přistoupili na požadavky stávkujících a Solidarita se stala legálním nezávislým odborovým hnutím, chtěl se Władysław vrátit za volant. Jeho plán ovšem změnilo setkání s wroclawským intelektuálem Aleksandrem Labudou:

„Když viděl, že sedám do autobusu a odjíždím z té stávky, tak naskočil, on nikdy nemluvil sprostě, to byl jediný moment, který si pamatuji, naskočil a povídá: ‚Pánové, co to děláte? Neuvědomujete si, co se povedlo? Polsko se změnilo!‘ Já mu řekl: ‚Aleks, promiň, já bych chtěl do té mezinárodní dopravy.‘ A on: ‚Kurva, lidi, Solidarita, odbory, tohle v Polsku nikdy nebylo, neposerte to!‘ To mě tak šokovalo, že jsem vystoupil z autobusu a stal jsem se aktivistou, to slovo nemám rád, odborářským aktivistou.“

Solidarita stála na startu devítiletého boje s komunistickým režimem a Władysław Frasyniuk byl u toho. Nejdříve jako tiskový mluvčí Mezipodnikového zakladatelského výboru ve Wroclawi (MKZ – Międzyzakładowy Komitet Założycielski) a od března 1981 jako předseda wroclawského výboru MKZ, kterým se stal poté, co na funkci rezignoval Jerzy Piórkowski. „Státní bezpečnost ho začala zastrašovat a on se bál už i vyjít ven,“ vysvětluje Władysław, kterému v té době bylo 25 let.

Karneval Solidarity trval šestnáct měsíců

Za prvních šestnáct měsíců existence Solidarity se podařilo vybudovat fungující organizaci, která sdružovala deset milionů Poláků, oproti třem milionům členů polské komunistické strany. Z odborářské organizace se stala Solidarita občanským hnutím. Její největší síla podle Władysława Frasyniuka vycházela z toho, že členové znali svá občanská práva.

„Ukázalo se, že lidé měli největší zájem o odborářské kurzy. My jsme nebyli schopni najít prostory, do kterých by se vešli všichni zájemci. Tak jsem si uvědomil, že vzdělávání je zásadní pro změnu mentality. Že lidé mají hlad a potřebu dozvědět se, jak je možné žít, jaká práva mají, jaké prostředky poskytuje demokracie. A co je to listina základních práv a co to je občanská svoboda, jak je to v jiných, demokratických zemích. To, co se nám potvrdilo a bylo to naší pozitivní zkušeností během těch šestnácti měsíců. Právě to povědomí občanů bylo zdrojem odporu v době výjimečného stavu. Vědomí, že za obranu svobody stojí riskovat vše, dokonce i život. Neboť na ulicích stály tanky, a ne diplomaté, kteří by se s námi bavili.“

Popularita Solidarity nemohla zůstat bez odezvy. Zásah proti ní přišel 13. prosince 1981, kdy generál Jaruzelski vyhlásil zmiňovaný výjimečný stav a bezpečnostní složky zatýkaly hlavní tváře Solidarity. Její vůdci se na fungování v ilegalitě připravovali: vybrali peníze z účtů, zapečetili v obálkách jména náhradních lídrů, kteří měli převzít vedení v případě jejich zatčení, a schovali tiskařskou techniku.

Ještě před vyhlášením vojenského stavu se wroclawské Solidaritě povedl husarský kousek. Na příkaz Władysława Frasyniuka vybral pokladník Józef Pinior 80 milionů (což bylo v té době asi 200 tisíc dolarů, tedy obrovské peníze) z místní pobočky Polské banky.[3]

„Zaskočil mě i všechny v Polsku. Když jsme se po 13. prosinci setkali s Piniorem a (Piotrem) Bednarzem a sledovali jsme v úkrytu vyhlášení výjimečného stavu v televizi, zeptal jsem ho: ‚A kolik jsi těch peněz vybral?‘ A on říká: ‚Osmdesát milionů.‘ Povídám: ‚Bože,‘ a Bednarz na to: ‚Pánové, zabijou nás za těch 80 milionů, ne za Solidaritu.‘ A za chvilku dodal: ‚A když nás nezabijou komunisti, tak nás zabijou naši za to, že je nebudeme schopni vyúčtovat.‘“

Při ukrývání vystřídal 38 bytů

Dne 13. prosince 1981 se konalo setkání vůdců Solidarity v Gdaňsku. Jeden z nich, Bogdan Lis, přítomné upozornil na zvýšený pohyb policie a vojáků v okolí. Władysław se rozhodl okamžitě utéct, chtěl se dostat na své teritorium, do Wroclawi. „Moje intuice se ukázala být správná. Měli jsme utéct,“ komentuje své tehdejší rozhodnutí vydat se okamžitě vlakem zpět domů. Výpravčí ve vlaku představitele wroclawské Solidarity poznal a varoval je, aby vystoupili dříve. Vyskočili, když vlak přibrzdil na kraji Wroclawi u Grabiszyńského viaduktu.

Władysławu Frasyniukovi se dařilo po vyhlášení válečného stavu unikat deset měsíců. Říká, že to vyžadovalo gigantickou organizační práci v podzemí. Solidarita ovšem i v ilegalitě organizovala každého 13. v měsíci stávku na protest proti výjimečnému stavu. Dne 31. srpna 1982, v den druhého výročí podepsání gdaňské dohody, se konaly po celé zemi velké demonstrace. Władysław doporučoval svým kolegům ve vedení Solidarity, aby se jich neúčastnili. Obával se, že budou zatčeni. Ve městě Lubin dopadla demonstrace nejtragičtěji – vojáci zastřelili tři účastníky a zranili desítky dalších.[4]

Do svého zatčení vystřídal 38 bytů. Jakmile o jeho úkrytu věděly více než tři osoby, stěhoval se dál. Konspirace vydržela do 5. října 1982, kdy ho zatkli na chodbě domu, ze kterého utíkal.[5]

„Hodili mě na zem, nasadili mi pouta a hned začali se zastrašováním: ‚Zabijeme tě, řekni, kde jsi byl!‘ Narvali mě do auta a jeli jsme na velitelství úplně jak v amerických filmech. Z každé strany seděl příslušník s pistolí u mojí hlavy, na předním sedadle seděl příslušník otočený ke mně a držel pistoli u mého čela. Celou dobu se odehrávala debata v duchu: Zabijeme tě a nikdo nebude vědět, kdo to byl. Vezli mě jako Němci partyzána v době druhé světové války až do chvíle, kdy před jednou větší zatáčkou řidič ztratil kontrolu a auto narazilo do obrubníku. Pak ten, co mi držel pistoli u čela, řekl řidiči: ‚Pozor, nebo nás zabiješ všechny, nejenom Frasyniuka!‘“

Vydržel bití a věznění

Následovaly výslechy, bití, vyhrožování, že znásilní jeho ženu a dvě malé dcery. Vydržel.

„To mě naučilo jedné věci – hned od začátku jsem se zorientoval, že ta agrese a brutalita donutí člověka k tomu, že se zbaví emocí. Musíš si vymyslet, že máš šuplíčky v hlavě a šuplíček s názvem rodina a děti je zamčený, na to prostě vůbec nereaguješ. Musíš se zbavit jakékoli identifikace, jakéhokoli pomyšlení, že máš vliv na to, co se děje, v tom smyslu, že když začneš mluvit, tak zachráníš dítě nebo ženu. Je třeba sám sobě tvrdě říci: Nemáš na nic vliv, jediné, co můžeš, je zachovat se morálně. Není to jednoduché, musím říct. Seděl jsem ve vězení čtyři roky a viděl jsem, jak lidé kvůli rodině, dětem, nejistotě ohledně toho, v jakých podmínkách žije žena, propadají depresi, sebeagresi. Způsobuje to trvalé změny. Po věznění nejsem lepší člověk.“

První věznění trvalo dva roky. Zavírali ho do cel s vrahy a psychopaty. Díky zkušenostem z mládí v drsné čtvrti a zálibě v boxu se však dokázal ubránit.

„Není vězeňský trest, který bych nezakusil. Nejtěžší byla šestiměsíční izolace, takový trest už není, byl snížený, protože byl uznán jako nelidský. Vydržel jsem několik dní v poutech přes den s rukama dozadu, v noci dopředu, seděl jsem v ledových celách, plus různé specifické tresty, které v každém vězení vymýšleli bachaři. Měl jsem zlámaná žebra, vykloubené rameno, zkroucené genitálie. Stručně, přežil jsem množství trestů, ale já jsem zvítězil a oni prohráli.“

Propuštěn byl na amnestii v roce 1984 a jeho tušení, že se do vězení brzy vrátí, se potvrdilo. Za mříže putoval hned v červnu 1985 po tzv. gdaňském procesu, při němž vyslechl rozsudek odnětí svobody na 3,5 roku. Osvobodila ho opět amnestie. Když v roce 1986 vyšel na svobodu, cítil, že se společenská atmosféra změnila. Že nastal čas obnovit aktivity Solidarity, vyjít z podzemí a snažit se o dialog s komunistickou vládou. Tragická ekonomická situace a nová vlna stávek vedly k nabídce komunistů zasednout s představiteli Solidarity ke kulatému stolu. Poprvé se sešli 6. února 1989.

Komunismus v Polsku padl 4. června 1989

„Rozhodnutí jednat s komunisty nebylo jednoduché. Nebylo to lehké pro žádnou stranu – my jsme museli jednat s těmi, kteří nás zavírali do vězení, oni museli mluvit se zločinci, za které nás považovali. Krátce řečeno, museli spolknout hořkou pilulku. Byl to obrovský šok pro obě strany a přiznávám, že pro nás nebylo jednoduché, když souhlasili, že s námi budou jednat. Byli jsme si vědomi své slabosti, zranitelnosti. Byli jsme si vědomi toho, že jediné, co máme, je respekt, o který můžeme velmi rychle přijít. Stačí jedna chyba, kterou uděláme.“

Jednání trvající devět týdnů skončila vítězstvím „zločinců“ ze Solidarity. Soud opět zaregistroval Solidaritu jako nezávislé odbory a Poláci mohli 4. června 1989 volit v polosvobodných volbách – kandidáti opoziční Solidarity se mohli v dolní komoře parlamentu ucházet o 35 procent mandátů, do nově vzniklého Sejmu mohli lidé volit svobodně. Solidarita drtivě zvítězila a komunisté souhlasili s jmenováním nekomunistického premiéra Tadeusze Mazowieckého. Den 4. červen 1989 považuje Władysław Frasyniuk za konec komunismu v Polsku.

„Vlastně můžeme říci, že to je datum vzniku nové polské nezávislosti. Protože dokonce i komunisti uznali, že není návratu, že ani oni nechtějí žít v totalitní zemi a že chtějí být slušnými lidmi, kteří se mohou ráno podívat do zrcadla a oholit se s úsměvem na tváři. Oni uznali, že to je nová šance. Tím spíše, že my, kteří jsme vyšli z podzemí, jsme řekli, že demokracie dává druhý život.“

Půl roku poté padl komunismus i u nás a českoslovenští a polští disidenti se mohli sejít svobodně na hranicích, v místech, kde se od roku 1978 scházeli tajně a společně diskutovali a vyměňovali si samizdaty. Mezi hlavní organizátory konspirativních setkání patřili kolegové Władysława Frasyniuka z wroclawské Solidarity. Jeho podpis proto nechyběl pod prohlášením Kruhu přátel Polsko-československé solidarity z července 1987. O tři roky později, v březnu 1990, byl svědkem prvního svobodného setkání Lecha Wałęsy a Václava Havla na Sněžce:

„Na naší straně byl Lech Wałęsa, takový opravdový dělník, a na druhé straně intelektuál Havel, umělec, s hlavou trochu v oblacích, ne takový tvrdý polský chlap, kterým byl Wałęsa. To bylo hodně zajímavé pozorovat ty dva různé temperamenty, dva různé lidi z různých míst, kteří se myslím navzájem fascinovali.“

Ve svobodném Polsku založil přepravní firmu, jako wroclawský patriot se angažoval v komunální politice ve Wroclawi a třikrát byl poslancem Sejmu. V letech 2001–2005 byl předsedou Svazu svobody (Unia Wolności) a toto politické uskupení vedl i po jeho přejmenování na Demokratickou stranu (Partia Demokratyczna). V prosinci 2009 z Demokratické strany odešel. Po roce 2015, když strana Právo a spravedlnost získala absolutní většinu v Sejmu i Senátu, se vrátil k občanskému aktivismu a účastní se protivládních protestů.

„Je snazší dosáhnout svobody hranic než se v rámci těchto hranic stát svobodným člověkem. Jsme posttotalitní společnost a musí minout pokolení, my musíme umřít, aby budoucí generace chápala cenu svobody. A je jedno, co se děje nyní, a neděje se to jenom v Polsku, v Česku, Slovensku či Maďarsku, děje se to globálně. Přišel čas zatnout zuby, překonat toto nelehké období a zachovat hodnoty. Demonstrovat na každém kroku s tím, že svoboda je hodnota, kterou nedáme.“

Poznámky:

[1] Německé obyvatelstvo bylo vysídleno a město se stalo součástí poválečného Polska, jehož hranice byly posunuty podle Curzonovy linie. Ta se původně týkala příměří a znamenala demarkační čáru, nikoli státní hranici. Po jaltské konferenci se jí se souhlasem spojeneckých velmocí stala. Náhradu za ztracená území na východě Polsko dostalo na úkor dosavadního německého státu. Území připojené k Polsku bylo o 77 000 km² menší než polské území, které bylo připojeno k Sovětskému svazu. Do Wroclawi se přistěhovali Poláci z oblastí, které po válce Polsku zabral Sovětský svaz – obyvatelé Lwówa (po válce Lvov či ukrajinsky Lviv) a Wilna (po válce Vilnius).

[2] 21 postulátů: https://cs.wikisource.org/wiki/Jedenadvacet_postul%C3%A1t%C5%AF_Mezipodnikov%C3%A9ho_st%C3%A1vkov%C3%A9ho_v%C3%BDboru

[3] O této akci pojednává polský film z roku 2011 80 milionů https://www.csfd.cz/film/321873-80-milionu/prehled/

[4] Odkaz na stránky o tragédii v Lubinu http://www.lubin82.pl/

[5] O jeho zatčení a věznění pojednává kniha Krysztofa Kopka Siwy dym z rok 2013. IBSN 987-83-84362-00-2

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Markéta Bernatt-Reszczyńská)