Jiří Frank

* 1938  

  • „[V době vzniku] oddílu TOM jsem na sobě cítil všelijaké tlaky. V roce 1971 jsme oddíl založili a pokračovali. V roce 1972 byly prověrky technicko-hospodářských pracovníků. Tam jsem neprošel a ředitel mi doslova řekl: ‚Dejte výpověď, protože když vám ji dá podnik, tak vás nikde nezaměstnají.‘ Tak jsem dal výpověď, ale stejně - kde jsem se přihlásil, všude mě nechtěli vzít. - 'Po přečtení kádrového posudku vás na požadovanou funkci –proloženě – nemůžeme přijmout.'“

  • „Jednou jsem měl hovor, když jsem ještě byl v Dřevopodniku. Že by si se mnou chtěli promluvit. - O čem? - 'No to se dozvíte na místě.' Protože jsem věděl, že se jedná o StB a estébáci třeba někoho vzali a už ho nepustili, tak jsem to tenkrát nahlásil manželce. Byla zrovna v jiném stavu, čekali jsme dceru Marii. Sraz byl na Holajce u lípy. Přijela šestsettrojka, vyšli oba dva. Pozdravili jsme se. - 'Pojeďte, sedněte, jedeme.' Dojeli jsme do Zlína na hotel Moskva, tam měli svoji místnůstku. Byli jsme tam dvě hodiny. Vypil jsem na jejich účet jedno pivo. Jeden měl magnetofon a držel dole u stolu mikrofon. - 'Postavte klidně mikrofon na stůl, protože nemám co schovávat.' Začali, že pracuji v protistátní skautské skupině a že jsem byl viděný u táborového ohně. Zkrátka pořád to omílali, aby ze mě něco dostali. - 'Prosím vás, jestli jste mě viděli u táborového ohně, tak to bude fotomontáž.' To jsem nevěděl, že by to mohla být fotka z našeho tábora. Ale oni to opravili tím, že říkali, že je to na chatě Ing. Vémoly, kde jsem ve skupině. - 'Ale prosím vás, kde inženýr Vémola tu chatu má? Já to nevím.' A tím skončil celý výslech.“

  • „Prošel celou východní frontu. Měl doma mapu, ta se ztratila, kde mi ukazoval jejich postup. Všechny ty boje, které jsou vedené v týdenících: na Orlu, Jazma, prakticky byl až u Moskvy. Tam dostali sešup a postupně se vraceli. Nevracel se z Moskvy na Stalingrad, ale na Kyjev a do Rumunska, Jugoslávie, Rakouska. Tam je chytla americká armáda. Dostal se do zajateckého tábora ve Štrasburku. Tam byly tvrdé podmínky, tam opravdu vojáci umírali po jednotkách. Dostali jednu deku proti slunku, dešti a na spaní. Otec měl velkou kliku, že ležel u kotle, kde se vařily obědy. Jak škrábali zemáky, tak si ty slupky lepil na kotel a měl z toho takové chipsy. Tím si přilepšoval. Pak měl další velkou kliku a štěstí, že přišel francouzský podnikatel, který potřeboval stavebního stolaře. Otec byl vyučený jako stavební stolař. Tak ho vybral a vzal si ho k sobě domů. Tam pracoval po celý zbytek až do doby, než ho repatriovali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Holešov, 06.01.2020

    (audio)
    délka: 54:10
  • 2

    Holešov, 14.01.2020

    (audio)
    délka: 01:05:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Skaut i turista

Jiří Frank v době výkonu voj. služby (1957–1959)
Jiří Frank v době výkonu voj. služby (1957–1959)
zdroj: archiv pamětníka

Jiří Frank se narodil 4. srpna 1938 v Holešově rodičům Nikolausi Frankovi z Lindenhau (*1914 v Lipové u Chebu) a Heleně, rozené Pastrnkové (*1908), z Holešova. Rodiče se seznámili během otcovy vojenské služby v Kroměříži, kde Jiřího matka sloužila u jedné rodiny. Ačkoliv otec neuměl česky a maminka německy, roku 1937 se vzali a krátce společně žili v Holešově. Ještě před zabráním Sudet následovala maminka s dvouměsíčním Jiříkem manžela do jeho rodiště. Po vyhlášení 2. světové války otec narukoval jako voják Wehrmachtu. Prošel východní frontu a při ústupu v Rakousku padl do zajetí. Kvůli neshodám s prarodiči se maminka s Jiřím za války přestěhovala do Kozolup u Plzně, kde žili až do otcova návratu v roce 1947. Po repatriaci otec přijal zpět československé občanství. Po krátkém čase, kdy žili v Plzni, se pak nastálo vrátili roku 1950 do Holešova, kde se později narodil i jeho mladší bratr Miroslav. Jiří se po vzoru otce vyučil v Bystřici pod Hostýnem stolařem a první zaměstnání získal v holešovském podniku TON. Během základní vojenské služby se oženil a s manželkou vychovali syna a dceru. V roce 1970 složil skautské činovnické zkoušky a také se stal cvičitelem turistiky při Československé tělovýchově (ČSTV). Krátce před likvidací Junáka vedl skautský oddíl, který o rok později převedl pod Turistický oddíl mládeže (TOM). Za tuto svou činnost si vysloužil pozornost Státní tajné policie – byl pozván k výslechu a na jeho jméno byl založen signální svazek. Postih přišel i v zaměstnání. Jelikož roku 1972 neprošel z kádrových důvodů prověrkami, bylo mu doporučeno podat v holešovském Dřevopodniku výpověď. Sehnat nové zaměstnání v podniku Opravy zemědělských strojů (OZS) se mu pak podařilo jen díky náhodě. Od 70. let s malými pauzami vedl různé oddíly mládeže (TOM, Jiskry a turist. oddíl Zálesák) a ihned po pádu režimu se vrátil ke skautování. První roky po sametové revoluci vedl holešovská vlčata. Podílel se na vzniku a organizaci mnoha akcí pro děti. Roku 1994 byl ústředím Junáka vyznamenán Junáckou medailí díků a roku 2018 se mu dostalo vyznamenání i od města Holešov.