Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. Marek Franěk (* 1956  )

Studentům říkám, buďte konformní

  • narozen 27. června 1956 v Praze do vědecké rodiny
  • v mládí se stal katolíkem, zajímal se o duchovní hudbu
  • vystudoval hudební vědu na filozofické fakultě
  • v rámci vojny byl nasazen do Akce Krkonoše 1980
  • působil jako vědecký pracovník v Čs. akademii věd
  • vstoupil do KSČ
  • po revoluci chtěl změnit poměry v Akademii, ale nakonec byl vyhozen
  • učí a bádá v oboru environmentální psychologie na Univerzitě Hradec Králové

Marek Franěk se narodil 27. června 1956 v Praze. Oba jeho rodiče byli vědci působící v Akademii věd. Otec musel předtím kvůli udání opustit vysokou školu a absolvovat vojnu u PTP, matka vstoupila těsně před únorem 1948 do Národně socialistické strany, ale naštěstí unikla komunistické represi. „Potom se s tím nějak smířili,“ komentuje pamětník vztah rodičů k režimu. Z útlého dětství si vzpomíná na dozvuky padesátých let: „Když jsem chodil do první třídy, byla tam jedna učitelka – taková ortodoxní komunistka – a ona nás pořád děsila, že bude válka. Já jsem se pak několik let jako dítě bál, že bude válka.“

Poměry na filozofické fakultě

V souvislosti se střední školou Marek Franěk vzpomíná na šílené experimenty s metodikou výuky matematiky. Pamětník byl přírodovědně založený, avšak v patnácti letech prošel náboženskou konverzí, začal se zajímat o hudbu a hrát na varhany. Rozhodl se proto studovat hudební vědu, divadelní vědu a filozofii na filozofické fakultě. „Těšil jsem se, že budu moct studovat, co chci, ale bylo to celkem příšerné,“ říká dnes. Důvodem byly podle něj především normalizační personální čistky a také velké množství společného učebního základu zahrnujícího marxismus, tělocvik či vojenskou přípravu. Na vedoucího katedry vzpomíná jako na alkoholika, za něhož katedru vedla jeho manželka, kterou zajímalo především, mají-li studenti krátké vlasy a ostříhané nehty. Mezi učitelským sborem byli navíc agenti StB. „Bylo to tam od začátku tak režimně tuhé, že Charta na tom už nic nezměnila,“ uzavírá.

Rozklad armády

Marek Franěk chtěl po studiích dále dělat hudební vědu. Byl přijat na studijní pobyt na Ústavu dějin umění Akademie věd. Předtím než zde začal působit, však musel v letech 1980–1981 absolvovat vojenskou službu. Měl možnost strávit ji u armádního uměleckého souboru, ale rozhodl se jít k bojovému útvaru. Působil pak u motostřelců v Prachaticích: „První den vojny jsem si řekl, že to asi nebyl dobrý nápad. Co člověka překvapilo, byla taková vzájemná nenávist všech vůči všem.“ Tehdejší stav armády popisuje jako totální rozklad. Autorita nadřízených fungovala pouze na základě vyvolávání strachu a místo skutečné bojové přípravy se neustále jen uklízelo. Vzhledem k nedostatku důstojníků se řada vojáků snažila co nejdříve dostat do vyšších hodností, aby už s obyčejnými vojáky základní služby nemuseli mít nic do činění. „Ti vojáci je nezajímali jako lidi. Byl tam obrovský problém šikany, ale to se neřešilo.“

Na vojně se také setkal s plukovníkem Zdeňkem Zbytkem, který chtěl na podzim roku 1989 údajně posílat tanky na Prahu. „Vojáci se ho báli, ale zároveň ho respektovali. Vypadalo to, že je jeden z mála, který to myslí vážně a chce zastavit ten rozvrat. Byl snad jediný, kdo ty vojáky trochu respektoval jako lidi,“ vzpomíná Marek Franěk.

Akce Krkonoše 1980

V prosinci 1980, kdy v sousedním Polsku vrcholila politická krize, se v jednotce začalo proslýchat, že se pojede na nějaké zvláštní cvičení. „Z fám se stala velice brzy realita, protože najednou jsme dostali příkaz začít sepisovat vojáky. Nemůžu si uvědomit, v jakém okamžiku jsme vytušili, že se má jet na Polsko.“ Marek Franěk vzpomíná, že po organizační stránce vše probíhalo dokonale, když se během jediného odpoledne podařilo celý prapor naložit na náklaďáky. Dveře kasáren se zatloukly prkny a následoval noční přesun do Benešova, kde vojáci měli doplnit tamní dva prapory. Zde probíhaly asi čtyři dny zvláštní přípravy, ačkoliv jednotky nikdy nenafasovaly ostré střelivo. „Tam už bylo vidět, jak z toho ti důstojníci byli nervózní, až úplně zničení. Ti byli úplně vynervovaní. Kupodivu vojáci ne – možná z toho neměli rozum. Pro mě bylo pořád zajímavé, že jsme vypadli z nudy těch kasáren a zoufalosti hlídat, kde je jak uklizeno.“ Vzpomíná, že zde zhlédli polský film o intelektuálech, kteří nic nedělají, nevědí, co se sebou, a jenom někde popíjejí. „Ty naše prosté vojáky to hrozně naštvalo: ‚No vidíte – ty Poláci, oni nič nerobia, len tady jebú a chlastajú, lebo čo!‘“ Marek Franěk dodnes neví, zda byl tento film promítán záměrně, aby vojáky poštval proti případnému nepříteli.

Následoval noční přesun z Benešova do Jaroměře. „Byl to krásný zážitek, jet noční zimní krajinou v obrněném transportéru,“ říká pamětník. Velitelům jednotek zde následující den byla předána pochodová trasa v zalepených obálkách, které měli rozlepit až na případný povel. Následně přišel příkaz ke spuštění motorů. „Čekali jsme tři hodiny, až přišel příkaz vypnout motory, sesednout a zpátky do kasáren.“ Podle slov Marka Fraňka vojáci nikdy nečekali, že by došlo k jejich ostrému nasazení do boje. „Pořád si člověk říkal, že pokud něco bude, asi na to nasadí Rudou armádu. Já bych určitě nestřílel do normálních lidí.“ Následoval návrat do Benešova a týden pokračující pohotovost. Následně celá rota onemocněla nachlazením. Těsně před Vánocemi byla akce zrušena a prapor se vrátil do Prachatic. Podrobnosti o akci se vojáci dozvěděli až po sametové revoluci.

Posudky a návrat do civilu

Při odchodu do civilu se na každého vojáka psal formální posudek. „Měl to dělat velitel roty, ale ten byl líný nebo to neuměl, tak jsme to psali my, vysokoškoláci. My jsme si z toho dělali úplně legraci. Když byl nějaký úplně hloupý, nevzdělaný voják, tak jsme mu tam napsali, jak ‚přesvědčoval ostatní vojáky o politice KSČ‘. Vojínovi Bílému, který špatně viděl a nic netrefil, jsme tam napsali, jak výborně ovládl svoji zbraň. Velitel roty se vždycky rozčílil, ale pak to podepsal,“ vzpomíná Marek Franěk. Posudky si vojáci psali také sami na sebe a soutěžili v tom, kdo se více vychválí. Dnes se však pamětník dívá na tehdejší vojnu přes všechnu kritiku jako na obrovskou školu života.

Hned po návratu nastoupil do Akademie věd, kde v Ústavu dějin umění dělal muzikologický výzkum. „Bylo to naprosto příšerné. Většina ústavů Akademie věd byla v té době ve velmi špatném stavu,“ říká. Vzpomíná, že v jeho ústavu skoro nikdo včetně vedoucích oddělení nechodil do práce. Marek Franěk se chtěl zabývat experimentálním výzkumem hudební psychologie, což mu však přivodilo velké problémy. „Byl tam tlak na to, abychom dělali marxistickou vědu. Co to je marxistická věda, ale nikdo nevěděl.“

Po dokončení vojny zůstal důstojníkem v záloze a musel navštěvovat podle vlastních slov nesmyslnou doškolovací přípravu. Navíc ještě rok po ukončení služby během vojenského cvičení ve Vimperku zažil mobilizaci jihočeské divize a její přesun na Slovensko. „Už jsme si mysleli, že jedeme na Maďary,“ říká Marek Franěk. Na tyto zážitky vzpomíná jako na temnou hrůzu války a na jejich základě dnes odmítá jakékoliv válčení. Armáda však jako celek podle něj v této době byla boje prakticky neschopná.

Aspirantura a členství v KSČ

Aby mohl zůstat na Akademii věd jako aspirant, přijal nabídku stát se členem KSČ: „Je otázka, kdybych to nepodepsal, jestli bych se stal tím aspirantem, nebo ne. Vysvětlovali mi, že vzali několik aspirantů, kteří nejsou ve straně, a že by jim dalšího nepovolili. To jsem nechtěl riskovat.“ Členství ve straně mu podle vlastních slov pomohlo i při obhajobě aspirantské práce. V rámci aspirantury musel chodit na přednášky z marxismu a ekonomie. Zde zažil také první známky politického uvolňování. „Měla být nějaká přednáška. Jdu do té auly s tím, že tam zase někdo bude žvanit. Teď najednou – a byl to rok 1983 a já jsem tomu nechtěl věřit – ten člověk začal kritizovat systém, že ekonomika je špatně řízená.“ V roce 1988 Marek Franěk získal díky profesorovi z jiné instituce – a jak se později ukázalo, agentovi StB – povolení vyjet na tři měsíce do Mnichova a podílet se na vědeckém projektu.

Revoluce a marná snaha změnit poměry na Akademii věd

17. listopadu 1989 se účastnil demonstrace na Albertově. „Byla to krásná atmosféra, něco viselo ve vzduchu...“ vzpomíná. Ve čtyři hodiny ovšem musel jít jako varhaník hrát při mši v kostele sv. Alžběty, takže nešel s průvodem až na Národní třídu. Ve Filozofickém ústavu vzniklo Občanské fórum Akademie věd, do něhož vstoupilo celé vedení akademie. „Konaly se schůze, kde na sebe lidi řvali. Byl to takový chaos, ale kdo to vydržel, ten šel nahoru. Mně bylo třicet tři let a neměl jsem pocit, že bych měl získat nějakou vedoucí funkci. Spíš jsem chtěl, aby se věci změnily. Kdybych měl ty zkušenosti, které mám teď, byl bych asi daleko dovednější,“ říká Marek Franěk. Podle jeho slov se v mnoha ústavech pouze spojily staré struktury s novými. Popisuje tak kontrast mezi euforií z Havla a něžné revoluce a špíny panující v Akademii.

Přestože uvažoval o odchodu za vědeckou prací do zahraničí, rozhodl se nakonec zůstat a podílet se na změně poměrů v Akademii. „Dopadl jsem tak, že jsem z těch neustálých bojů dostal těžké psychické problémy. To zklamání bylo obrovské,“ vysvětluje pamětník. V nově založeném Ústavu pro hudební vědu se mu koncem devadesátých let podařilo odvolat dosavadního ředitele. „Kolegu-kamaráda jmenovali dočasným ředitelem, já jsem byl zástupcem ředitele. Dostali jsme za úkol ten ústav za rok nějak zkonsolidovat. Problém byl, že ten předchozí ředitel byl naprostý moula. Nejhorší lidi nepropustil, začali proti nám dělat nějaké šílené intriky a zapletli nás do nějaké léčky, ze které se už nedalo dostat ven,“ říká Marek Franěk. Následně byl do vedení dosazen nový ředitel Vojtěch, podle pamětníka psychopat a zlý člověk. „Za minulého režimu stranické orgány dohlížely na lidi, aby neřádili. Teď už na ně nikdo nedohlížel, takže mohli úplně všechno.“  

Nový ředitel začal podle slov Marka Fraňka zaměstnance příšerně deptat. Jemu samotnému sebrali přístroje i laboratoř. Následovala řada stížností k vedení: „Předseda Akademie věd Zahradník mě v tom nějakou dobu podporoval, ale pak si zřejmě řekl, že není dobré, aby někde byli nějací kverulanti. On byl také psychopat a zlý člověk, který zničil řadu lidí.“ Pamětník byl nakonec vyhozen na základě spojení s tehdejším poslancem a pozdějším náměstkem ministryně školství Petrem Matějů. „Jako důvody uvedli, že jsem odeslal bez svolení dopis do ciziny a že jsem vymazal nějakou databázi, kterou jsem nevymazal. Podal jsem na ně žalobu, soud trval čtyři roky a vyhrál jsem ho.“ 

Poučení z politikaření, intrik a podrazů

Po odchodu z Akademie věd změnil obor a získal místo v Českém ekologickém ústavu jako environmentální psycholog. Po čtyřech letech pamětník přešel na Ostravskou univerzitu a odtud po roce na Univerzitu Hradec Králové, kde působí dodnes. Učí zde úvody do psychologie, psychologii komunikace a sociální psychologii a zároveň dělá výzkum environmentální psychologie. Podle svých slov je spokojený. „Studentům říkám, buďte konformní. Člověk se strašně poučil o tom politikaření, o metodách různých intrik a podrazů. To je znamenitá věc, tak to vyučuji nebo radím jiným, jak se v takové situaci bránit,“ uvádí Marek Franěk poučení ze svého života. Je nadále aktivní v církevní hudbě, a dokonce řídí chrámový sbor v Praze u křižovníků.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)