"Kam jsem přišel, tak jsem si u těch lampasáků vytvořil zavilé nepřátele z různých důvodů. A oni se mě různě zbavovali, že mě nejdříve poslali – to si mysleli, že mě zlomí – do poddůstojnické školy. Že budu velet. Tzv. poddůstojnická škola byla v Klecanech, já jsem nastoupil k útvaru v Počernicích, pétépáci [ve skutečnosti 1. silniční stavební prapor pomocné výroby], nejhorší útvar na světě údajně, 3513 Horní Počernice. Tam já jsem okamžitě asimiloval, protože, víte, když pocházíte z toho prostředí, ze kterého jsem pocházel já, tak v takových těch drsných podmínkách mají charaktery úplně jinou, jak bych to řekl, vyzařuje z nich ta energie, je čitelnější. Nebo alespoň pro mě. Takže já hned první den, kdy nás tam navezli, v říjnu, z toho přijímače, v mlze, v kasárnách bahno všude, pole. Dole zimoviště cirkusu Humberto. Jediná hospoda Na Kovárně, kde se to furt mlelo. Jakmile se tam objevili vojáci, tak s cirkusáky... to byl denní takový ,ememej‘ té doby. A teď najednou cítíte ten zmar před sebou. A já navíc jsem to měl o to horší, že jsem věděl, že nesmím udělat chybu, dva měsíce nesmím šlápnout vedle, protože když na to přijdou, že nejsem v podstatě absolvent a že ty prýmky, které mám, mám protiprávně, to by byl polní soud a kdoví, co by z toho bylo.“
„Den předtím si vzpomínám... Tam je dnes, stojí tam ten dům, DRN, na Národní třídě. Černý obrovský dům, nota bene Standa Fiala, jeden z mých spolužáků na pražské technice, je autor, a tam bývalo parkoviště. Tam v ulici Mikulandské byla hospoda U Rarášků, to bylo takové filmařské doupě, tam se scházela pražská bohéma, tam se prostě potkávali všichni. A bylo tam parkoviště před tím, taková proluka. A ten den předtím, nevím, jestli jsem šel odtud nebo tam, tak se tam objevily na sebe naskládané kontejnery nebo unimobuňky nebo jak se tomu tenkrát říkalo. A viděl jsem, že tam přivezli takové ty speciální, těžko oděné v těch černých přilbách, policajti nebo armáda, nevím, něco takového. A teď nevím, jestli to byl den, dva, prostě to bylo těsně před tou Národní. A pak už jsem je nikdy neviděl. Já jsem na té Národní byl a říkal jsem si: 'Jestli tihle vyskáčou z těch budek, tak je po nás po všech.'“
„Přijíždíme do Prahy od Smíchova, normálně cesta trvala čtyři hodiny – tři čtyři hodiny. My jsme to jeli asi 20 hodin! Pořád nás odstavovali, míjely nás nákladní vlaky s vojenskou technikou. Vzpomínám si, jak všichni ti chlapi plivali z oken a říkali nám: ,Jen si plivněte.‘ My jsme tenkrát vůbec nevěděli, co se děje. A táta přivezl z Německa tranzistorové rádio a vzpomínám si, že když jsme měli tu odstávku, všichni se vyhrnuli na perón a poslouchali vysílání v tranzistoru. Vzpomínám si, opravdu, že bylo opravdu slyšet střelbu a přerušování, pak se vyměnil komentátor, zase komentoval někdo jiný. Tam poprvé – mám z toho husí kůži – jsem si uvědomoval, že něco je špatně.“
Libor Fránek se narodil 18. listopadu 1960 v Karviné - Ráji. Jeho otec Drahomír byl členem Janáčkovy filharmonie Ostrava, ač pocházel z hornické rodiny. Maminka Irena se narodila v Prachaticích; byla dcerou sudetského Němce, který zahynul ve druhé světové válce. Její příbuzné po válce odsunuli, což pro rodinu znamenalo trvale špatné kádrové hodnocení, zvláště když nikdo z rodičů nebyl v komunistické straně. Libor Fránek je v tom následoval. Živě vzpomíná na okupaci v roce 1968, kdy se vraceli s rodiči přes Prahu od babičky a otec s ním šel téměř až k Českému rozhlasu, kde se střílelo. Po maturitě ho jeho výtvarný talent vedl na katedru architektury Vysokého učení technického v Brně. V roce 1982 se oženil, a protože jeho manželka Milena studovala lékařskou fakultu v Praze, podařilo se mu přestoupit do Prahy na ČVUT. I když zde bylo studium na mnohem lepší úrovni, toužil pokračovat na AMU, kde by se mohl věnovat i scénografii; nastoupil tam do čtvrtého ročníku. Na konci studia se odmítl stát kandidátem na vstup do komunistické strany, což znamenalo nesloženou státnici z vědeckého komunismu i mnoho problémů se základní vojenskou službou. V polovině 80. let 20. století se Libor Fránek začal naplno věnovat svému povolání. Zároveň se se svými přáteli z uměleckého prostředí podílel na šíření tiskovin proti tehdejšímu režimu. Po sametové revoluci se dál věnoval scénografii, architektuře i designu. Má za sebou mnoho úspěšných projektů a v současné době ho naplňuje i pedagogická činnost na katedře architektury ČVUT v Praze. V době natáčení žil v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
