Jan Francl

* 1940  

  • "No a tak jsem tam byl v tom sedmapadesátým roce. V srpnu, nějak, o prázdninách to bylo. Ptal jsem se, když jsem si pro to byl (pro povolení), jestli si můžu vzít s sebou foťák. A on: ´Jestli o něj chceš přijít, tak můžeš´. Takže jsem si ho nebral. Je fakt, že když jsem to viděl, jak ta vesnice tenkrát vypadala, co jsem si pamatoval z dřívějška... za těch pět let vlastně... tak mně, přiznám se, mně bylo do breku. A to jsem si neuvědomoval, no tak co mě tenkrát, že jo, v sedmnácti letech zajímaly tyto věci. Překvapilo mě, že to takhle mohlo dojít k tomu, k takové devastaci. Když jsem přijel domů, tak jsem o tom říkal tátovi, a on povídá" ´A čemu se divíš?´ Nechci obviňovat ty lidi, kteří tam přišli po Chorvatech. Ale je fakt, že tam přišlo spousta zlatokopů. Oni tam přijeli, já nevím, se síťovkou a odjížděli s žebřiňákama plnýma, naloženýma všeho."

  • "Táta dělal na strojní stanici v Mikulově a tam dostal hoblovačky a drtiny. Měli jsme to složené v jedné místnosti ve výměnku. Topili jsme v piliňákách, tak jsme tam chodili cpát ty piliňáky. Protože to byl starý barák, tak to mělo tu střechu takhle přes, nahoře spávali vrabci. My jsme se dívali, jestli jsou tam, tak jsme svítili baterkou. Někdo to viděl a protože nemohl říct, že dáváme signály do Rakouska, protože tam z té strany by to nemohlo být vidět, tak jsme dávali signály ven, z hraničního pásma jako směrem na Drnholec, aby se mohli teda diverzanti do toho hraničního pásma vracet."

  • "No a to začalo s těma signálama. Začalo to tak, že Vily, protože byl muzikant, tak byl u hasičů trubač. Když někde hořelo, tak troubil, že hoří. Tam, co je teď kulturák, tam byla dřív hospoda. Stavil se tam na pivo nebo na co, a teď slyšeli troubit ´hoří´. Trubku musel dříve odevzdat, že teda si to ti Bulhaři budou jako zajišťovat sami, no ale teď slyšel troubit, že hoří. Nevím, byl tím (trubačstvím) posedlý, tak jel domů, vzal klíče od kostela, od věže. Cestou potkal Ondru Mikoláše, to už byl teda ten Bulhar, a povídá: ´Neslyšels někde troubit „hoří“?´ On říká, že ne. ´Já se jdu podívat navrch.´Ondra čekal s tím kolem pod věží. Vily vylezl teda navrch na věž, podíval se dokola, nikde nic neviděl, tak na něho zavolal, že nic nevidí. No a než stačil slézt z té věže, projít kostelem, tak u sakristie už ho čekali a už ho brali do Drnholce na esembáky. Protože on si vzal samozřejmě baterku, aby viděl, a někdo to viděl. Pak dělali dokonce rekonstrukci. Na základě toho ho pustili, protože to světlo bylo sotva vidět k hospodě. No ale už ho odvezli na esembáky, teda na tu stanici do Drnholce, a vyslýchali v tom smyslu, že dával signály do Rakouska, aby mohli diverzanti k nám."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Luhačovice, 11.10.2014

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osudy a jazyk Moravských Chorvatů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vystěhován pro politickou nespolehlivost

Jan Francl
Jan Francl
zdroj: Pamět národa - Archiv

Jan Francl se narodil v roce 1940 ve Frelichově na jižní Moravě. Jeho otec byl Čech, matka Němka, většina obyvatel obce, ve které strávil své dětství, však byli moravští Chorvati. Jan Francl si velmi živě pamatuje rok 1945, kdy doslova několik metrů od domu, kde žil, procházela válečná fronta. Mezi lety 1948 - 1950 byli téměř všichni moravští Chorvati z obce vystěhováni pro údajnou politickou nespolehlivost. Ze stejného důvodu byli v dubnu 1952 vystěhováni také Franclovi, jedni z posledních starousedlíků. Jejich novým domovem se stala obec Jasenice v okrese Třebíč. Jan Francl se aktivně zajímá o osud obce, ze které pochází, nyní žije v Luhačovicích.