Hedvika Fojtů

* 1946  

  • „Zas, co se nabudovalo společného, to se zase rozbilo. Třeba v rámci toho zemědělství tak zas přišla doba a zas to bylo překotné. Tak překotné, že kdyby to nedostal, tak by to likvidoval, tak zas to mohlo fungovat. V malé míře ta vesnica to svoje zemědělství mohla mět. A můžu vám říct z vlastní zkušenosti, vím to aj odsud, protože nejdříve nás nacpali do družstev, a až se to trošku zmohlo, tak se to zase rozbilo. Tož tým mladým to nevadí, ty už nejsou naučení dělat. To spíš sú rádi. Ale možu vám říct, že z těch původních majitelů téměř nikdo nic nemá a ti, co to získali do svých rukou, tak podvodem za kačku a eště to tunelování běželo v zemědělství možná největší. A ještě to většinou ti, co měli trošku informace a navrch, tak vždycky ještě nějaký nezemědělec to má. Čili on to má jak fabriku. Já mám zkušenost tady z tohoto, shodou okolností jsou to aj moji známí, a udělali to taky tak. Oni si to převedou přes pět firem, neostane z toho nic. To sa rozprodá, to sa fakturuje tam, to sa vyfakturuje tam a tak to furt běží, až tam zůstane nějaké málo a to, co už je pryč, to je jejich, protože to si nějak vyvekslovali ven, že.“

  • „Protože to neexistovalo přijít ze školy a jít někde lelkovat po dědině, prostě každý měl svůj úkol. Já jsem třeba v šesté třídě měla napsaný lístek na stole, že v trúbě mám nějaký oběd a mám zapříhnuté na ten vůz a přijet tam a tam na pole. A když jsem jela po silnici a proti mně jel autobus s dělníkama, tak silnice uzučké... tak jsem měla vždycky hrozný strach a ti druzí si mysleli, že jedou koně sami, protože mě nebylo vidět v tom voze. Takže každý jsme měli ten úkol a my jsme to ani nepovažovali za nějakou těžkost. Byli jsme tak naučení a žilo se skromně. Ještě k těm dodávkám... a mohu si to já dobře srovnat, protože teta, která bydlela ve Zlíně, měla stejně staré dcery jak já, tak jsem tam často jezdila. Když nebylo moc práce, tak mě naši pustili na ty dva, na tři dny. A ti si jedli ráno rohlíčky s máslem, loupáčky, kakao a my jsme jedli suchý chleba a bílou kávu. A když byly krávy před otelením, tak byla víc černá jak bílá, no ale my jsme to tak nepovažovali, protože to se dělalo všecko pro nás, vlastně jsme to obhospodařovali. Takže vím, jaký byl rozdíl mezi dělnickýma dětma, protože tam ten peníz byl jistý a dycky něco zbylo. A my jsme v podstatě si nemohli ani tu škvařešinu udělat, protože se musely veškeré vejce odevzdat, a když přišla někdy ještě nějaká nemoc na dobytče, tak to vám nikdo nezohlednil a nepovolili... Povolili vám domácí zabijačku, když jste odevzdali, co měli předepsané.“

  • „Maminka samozřejmě do družstva nechtěla vstoupit, protože na dědině to bylo taky tak, že kdo vstoupil do družstva... tak první byl ten, kdo měli doma jen kozu. Takže ti nic neztratili a ještě přišli k pozemku, protože se dávaly půlhektarové záhumenky, na kterých jste si mohli ten brambor nebo trochu toho zrní pro ty slepice uchovat, a to ostatní vám seberou a jde to do společného hospodářství. A to byli právě ti největší komunisté, kteří chtěli založit družstvo a teď museli zlomit ty sedláky, aby do toho družstva prostě vstoupili. No a to víte, že to nikomu nebylo nijak milé, a v tuto dobu, v tých padesátých šestých, to zrovna v tu dobu umřel můj otec, v padesátém šestém roce, byly už tak ukrutné dodávky. Čili oni chtěli ty lidi donutit tím, že to nemožú splnit. Kdyby nesplnil dodávku – třeba měl předepsané vajíčka, maso – přesně, kolik lnu, kolik brambor musí odevzdat. Já si vzpomínám, že takové krásné brambory jsme vezli z pola. Bylo toho plný veliký grefový vůz. Nevím, jestli to víte, jaké ty voze byly, ale to byl takový veliký žebřinový vůz, a ten byl plný pytlů brambor, a protože to byly pěkné brambory, tak že do místní školy. Tak maminka jich složila do místní školy a dostala 16 korun za metrák.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Újezd u Valašských Klobouk, 09.11.2018

    (audio)
    délka: 01:19:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Boží mlýny melou pomalu, ale jistě

Portrétní dobová fotografie pamětnice, Újezd 1965
Portrétní dobová fotografie pamětnice, Újezd 1965
zdroj: archiv pamětnice

Hedvika Fojtů, za svobodna Bocková, se narodila 7. února 1946 v Újezdě, malé vesnici na Valašsku poblíž městečka Valašské Klobouky. Její rodiče měli sedm dětí, malé hospodářství a několik koní. Od dětství musela pomáhat a pracovat na poli i jezdit s koňmi. Rodiče ani po silné agitaci a výhrůžkách komunistické strany v 50. letech do jednotného zemědělského družstva (JZD) nevstoupili. Hedvika ani její sourozenci nesměli studovat nic jiného než střední zemědělskou školu. Vnímala, jaký je rozdíl mezi životem a těžkou prací na vesnici a ve městě. Otec pamětnice zemřel předčasně v roce 1956, matka poté nevydržela nátlak a přihlášku do místního družstva v roce 1960 podepsala. V letech 1960–1965 studovala pamětnice na Středním odborném učilišti zemědělském v Luhačovicích a Střední zemědělsko-technické škole ve Starém Městě. Hedvika pracovala jako zootechnička v družstvu v Újezdě a Lipové, později se přeškolila na účetní. Dnes říká, že ani tato nová doba neodstranila křivdy způsobené násilným združstevňováním.