Zdeněk Fikar

„Někdo na to může hledět tak jako, že pche, o nic nešlo, nějaký prostě zlomili někde a něco něco, ale ono když jste třeba půl roku pod tlakem těch výslechů, že nevíte, co, kdy, kam si vás pozvou, odkud vás vezmou… Tak se dějou takový nebezpečný věci v psychice, jo. Že se člověk prostě bojí. A pakliže to trvá delší dobu a třeba člověk nemůže sehnat práci, tak si z toho odnese prostě šrámy a takový, může to hrozit nějakým poškozením psychiky.“

„My už jsme totiž v tý osmý třídě tajně chodili i na bigbít. To se nesmělo, jo, jak byly ty zábavy, tak tam vždycky kontrolovali, jestli už je člověkovi patnáct. A to ještě bylo taková legrace, že tady třeba na Střeláku, tam se dělaly odpolední čaje, tancovačky. A všichni mladý tam chtěli chodit, ale kluci nesměli nosit džíny, ale museli nosit tesilový kalhoty, který byly žehlený na puky. A kdo neměl kalhoty na puky, tak nebyl vpuštěn.“