Anna Feigl

"Říkal, že tam jsou Slováci – bylo to obydlené. Ale dlouho v domě nebyli, jen když jsme přišli, bylo to obydlené, abychom tam nemohli. Máma potom šla k mlynáři, protože byl správce domu, že potřebuje věci – šicí stroj a jiné věci jsme neměli. Říkal, že nám to půjčí a až budeme muset pryč, že to máme zase odevzdat. Když jsme ale v roce 1948 odešli, byla máma na výboru a ptala se, jestli mu to musíme vrátit. Na výboru se ptali, jestli to koupil. ,Nekoupil.´ ,Tak to nemusíte vracet.´ To už ale bylo v roce 1948, to už bylo lepší."

"Byli divně oblečení, měli dlouhé černé kabáty, hodně knoflíků. Tenkrát mi bylo šest let, všechno pro mě bylo zajímavé. Na hlavě měli čapky a přivezli hajného z Bučnice. Našeho otce, hospodského a mlynáře vzali, aby vzali krumpáče a lopaty a šli do lesa na Buchberg [Buková hora], že mají hledat schované zbraně. Všude hledali, nic nenašli, byli hodně biti. Nakonec si museli vykopat hrob. Už stáli před hrobem a počítali, že je všechny zastřelí, když neřeknou, kde ty zbraně jsou. Ale přišel nějaký velký chlap, tak mi to táta vyprávěl, a řekl: ,Nestřílet!´ Tak mohli jít zase domů. Hajného ale vzali s sebou, byl hodně zbitý a měl polámaná žebra a zase ho odvezli – ten byl zavřený."