„Jeden z nejpůvabnějších okamžiků byl, že když jedna stávka měla začít, tak na druhé straně – tam, kde jsou dvě Ostravy vlastně, tak za mostem, za Sýkorovým mostem, tam byli popeláři, kteří nejeli na náměstí, ale ostravští popeláři, kteří všichni začali troubit. A ve chvíli, kdy troubili ostravští popeláři, tak všichni pochopili, že to je konec 'rudého království'. V divadle – ty vrtule všechny, které tam byly, tak já jsem si dala za povinnost, a to byla taková bych řekla osobní záležitost v souvislosti s Antichartou, o které jsem již mluvila, a s tím, že vlastně jsme to téměř všichni podepsali v Plzni tenkrát, aniž nám dali možnost si to přečíst. Tak jsem měla takový pocit, že mám něco udělat ještě teď, abych si to svědomí trošku jaksi ochránila a udělala jsem to, že jsem vyhlásila – a musím říci, že to všichni respektovali –, že nebude žádný lynč v divadle.“
„Až jednou – a to byl právě konec Kapesního divadla –, jsme měly [jet] do Řecka na nějaký festival, hrála se sólo inscenace pro dospělé Zdenky Kratochvílové Šatna na pláži a najednou přišlo, že mě nepouštějí. V Plzni. Já jsem se vždycky musela vrátit přesně, abych mohla začít zkoušet nebo abych tam nic neprošvihla. Tak se pak ukázalo, že byla schvalovací schůze a tam paní, kterou jsme znali odnaproti ze zelinářství, řekla: ,Ale ona nám, soudružka, tuto moc jezdí.‘ A bylo. A teď najednou Zdenka – a to bylo pro Pragokoncert velmi prestižní, protože za honorář –, tak řekla: ,Já nepojedu.‘ My jsme byli tak malé divadlo – já jsem byla všechno. Já jsem byla ředitelka, tlumočnice, osvětlovač, když bylo potřeba, a jeden kluk s námi jezdil. Většinou Vašek Kotek, tatínek Vojty Kotka. A najednou oni řekli: ,Jo, vy nepojedete? No tak nebudete učit na konzervatoři a Kapesní divadlo se zavírá.‘ Tak Zdenka odjela s třídenním zpožděním, ale protože Šatna na pláži, to bylo sólo – hodinu deset minut byla sama na jevišti a ještě na konci troubila na saxofon. Takže to hrát dva dny po sobě je skoro vyloučené. Ale musela, aby se naplnil počet představení, a když se vrátila, já jsem na ni čekala na letišti, to jsem ji mohla vzít akorát do náruče. Nebo na lopatku. Takže my jsme prakticky po Řecku zavřely Kapesní divadlo, protože ona byla úplně fyzicky vyřízená.“
Lída Engelová se narodila 14. května 1944 v Praze. Její maminka Ludmila pracovala před druhou světovou válkou na ministerstvu zahraničí, tatínek Ferdinand byl celník. To stačilo k tomu, aby byl Lídě uličním výborem komunistické strany přisouzen buržoazní původ a aby nedostala doporučení ke studiu na vysoké škole. Po maturitě tedy nejdříve absolvovala dvouletý učební obor elektro montér pro maturanty v ČKD ve Vysočanech, aby si původ vylepšila. To se podařilo a v roce 1967 absolvovala obor herectví na Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU). Již v době studia ale začala inklinovat také k režii. V Divadle Na zábradlí se spřátelila s Václavem Havlem a Janem Grossmanem, zahrála si zde v některých hrách a zároveň působila jako asistentka režie. Po ukončení studia již zůstala u režírování. Hned na začátku kariéry se jako asistentka režie dostala do Národního divadla. Aby se mohla věnovat samostatné práci, pokračovala do Divadla J. K. Tyla v Plzni a později do Státního divadla Ostrava. Angažmá na pražských scénách pro ni bylo zapovězeno, protože odmítla vstup do komunistické strany. V roce 1973 s tanečnicí a mimkou Zdenkou Kratochvílovou založila pantomimické Kapesní divadlo, díky kterému mohly vystupovat na řadě míst světa. To vše ale probíhalo pod dohledem Státní bezpečnosti a díky tomuto tlaku divadlo v roce 1987 zaniklo. Sametovou revoluci prožila v ostravském divadle a v jejím průběhu byla předsedkyní Občanského fóra. Nabídku na místo ředitelky odmítla a vrátila se do Prahy. Do roku 1993 působila v angažmá v Městských divadlech pražských a nakonec přešla na volnou nohu. Za svůj život se podílela na představeních na mnoha scénách. Prakticky nikdy nepřerušila spolupráci s Divadlem Viola, kde režíruje každý rok alespoň jednu hru. Celý život si zakládá na tom, aby svojí tvorbou nejen přinášela určité poselství, ale také aby byly hry na vysoké jazykové úrovni. Za svoji tvorbu získala mnohá ocenění, v roce 2003 jí agentura DILIA udělila Čestné uznání za celoživotní mimořádnou uměleckou práci. V době natáčení (2023) žila v Praze a stále se věnovala režijní práci.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
