profesor Wilken Engelbrecht

„My jsme přijeli z Brna, dnes udělá ten vlak půldruhou hodinu, ale tehdy to byla jednokolejka. Čekal na nás tatínek jednoho kamaráda, hudebníka Pavla Čtvrtlíka, který utekl po 1968, byl v Utrechtské filharmonii. Když věděl, že pojedeme, dal nám s sebou dárky pro svého otce, kterého nemohl vidět, protože neoprávněně opustil republiku. Ubytovali jsme se v Hodolanech. Měli jsme s sebou fotku, abychom se poznali. Další den jsme šli do města, šli jsme po Leninově třídě, dnes Masarykova. Široký chodník, naráz je pan Čtvrtlík nás naráz táhl pryč, na druhý chodník. Bylo jasné proč. Přišel dav sovětských vojáků, přes celý chodník, tři řady, opilí, s pivem, chovali se jako pánové města. Až později jsem zjistil, že tady byla posádka zhruba 20.000 vojáků, celý Neředín, to byly sovětské ubytovny, městečko ve městě. Oni měli to letiště, tam měli své vrtulníky. Byla to banda. Chovali se jako okupanti. Další věc byla, že bylo cítit, co jsme necítili předtím ani poté – strach ve městě. Jako vatová deka, která leží nad městem, těžko se to dá popsat. V atmosféře bylo cítit něco, co tam nepatří. (V Olomouci) všechno bylo šedé, zanedbané. Oproti Brnu to byl šok. Babička vyprávěla, jak je Olomouc krásná, jenže odešla ale 1928. V Praze to byl taky jiný zážitek. Z tohoto hlediska byla Olomouc zklamání. Po roce 1989, roce město stále krásnější a hodně se opravuje.“

„V roce 1985 jsem si musel žádat o vízum a koupit povinně československé koruny. Dostala se doložka a tak. Vízum byl papírek, kde člověk musel doplnit, kde se narodili rodiče a jakou národnost měli prarodiče. Doma jsme o tom tehdy docela přemýšleli. A podle pravdy jsme napsali, že tatínek se narodil v Santiago de Chile a matka v Jakartě, tedy Batavia, ale to by československým úředníkům nic neřeklo. A protože u prarodičů jsme nemohli dát, kde se narodili, všude jsem doplnil Nizozemec, všichni měli nizozemské občanství, ale bylo to podle pravdy. Kdybych napsal, že se narodili v českém mocnářství nebo v Československu, tak bych si to vízum nedostal. Doma kamarádi, kteří měli studium východoevropských studií říkali: Československo, počítej s tím, že budeš všude kontrolován a že se budeš muset všude hlásit. Měli jsme okružní cestu na deset dnů a alespoň pětkrát jsme se přemisťovali a museli se hlásit u cizinecké policie. První hlášení na policii Uherské Hradiště. Stará paní Skůlová s námi šla, nedělala to ráda, ale udělala to. Nemohli jsme najít policii, barák byl v rekonstrukci, poblíž hotelu Grand. Nakonec jsme našli policii v přechodném baráku. Ten plukovník ve světlezelené uniformě, trochu flekaté, s břichem, psací stroj, čepička na stole, šedý telefon. Vzal ty papíry, ten plukovník mluvil slušně německy. Podíval se na nás a ptal se, zda budeme za těch 10 dnů pryč z Československa. My jsme samozřejmě museli znovu na studia. Ptali jsme se, zda se tedy máme všude hlásit policii. Řekl: podívejme se… Vzal si razítko, paf, orazítkoval. Pak si vzal telefon a začal obvolávat, já jsem mu v češtině nerozuměl. Točil, paf, točil, paf, točil, paf. Měli jsme všechny papírky orazítkované. A pak řekl: hodně štěstí v Československu a ať jste včas pryč, protože jinak mám problém. Na shledanou.“

„Těžko říct, jaká je moje úplně první vzpomínka z dětství. Souvisí to se zdravotní věcí: když mi bylo čtrnáct, měl jsem docela vážnou nehodu na kole. Auto mě nesmetlo úplně, ale srazilo mě a od té doby dost špatně slyším. A upřímně, byl jsem tehdy skoro mrtvý, řekněme to takhle. Dali mě dohromady, dopadlo to dobře, normálně funguju, ale důsledek je, že všechno předtím mám v paměti hodně rozmazané. Z dětství si vybavuju hlavně cestování s rodiči. Táta byl tlumočník a hodně tlumočil pro křesťanské odbory, takže pravidelně jezdil na odborová setkání do Ženevy, Paříže, Říma, Štrasburku, Lucemburku, Bruselu a tak dál. Většinou mu propláceli první třídu ve vlaku a protože jsme byli velká rodina, měli jsme na železnici docela velké slevy, takže jednou za pár let nás vzal s sebou, vyšlo to levněji. Cestovali jsme vlakem, to měl hezké, a měl nárok i na určitou hotelovou kategorii, jenže on si schválně rezervoval levnější hotel a tím pádem nás mohl vzít s sebou. A myslím, že první cestu, na kterou si opravdu vzpomínám, bylo, když mi bylo tak sedm nebo osm, spíš osm, do Štrasburku. On tam tlumočil, znal tam lidi kolem genealogie, a v jednu chvíli jsme byli pozvaní k jednomu profesorovi domů, spolu s dalšími genealogickými známými. Já jsem samozřejmě neuměl francouzsky. Táta mluvil plynně francouzsky, máma francouzsky neuměla. Pozvaní jsme byli všichni, jen ségra s námi nebyla, myslím, že ji nechali u příbuzných. Ale nejmladší brácha jel se mnou, takže mně bylo osm a jemu šest. A představ si ten byt: takový typický francouzský dům, bytový dům, a byt měl podle mojí dětské paměti šest nebo osm pokojů, každý tak dvacet až třicet metrů čtverečních. V jídelně už stál připravený obrovský stůl. A na stole pak byly mísy s kaviárem. Brácha ten kaviár objevil, ty divné černé kuličky, vůbec to neznal, tak se zeptal, jestli to může ochutnat. Číšník samozřejmě neuměl nizozemsky, a brácha zase neuměl francouzsky, ale pochopil, co chce. Dostal svolení. A brácha si pak nabral dvě nebo tři plné lžíce kaviáru, než táta zasáhl a řekl, že už teda ne. Francouze to strašně bavilo, přišlo jim to hrozně vtipné. A tohle je jedna z mých nejranějších vzpomínek.“

„Erb vymyslel pradědeček – on se stal ministrem spravedlnosti v Indonésii, takže potřeboval erb a nevěděl, že už existoval. Nechal nějakého kamaráda vymyslet takzvaný mluvící erb – takže ten anděl je samozřejmě Engel, Recht – právo, to je ten meč. A ta čára je nizozemsky breuklijn, takže B. Takže mluvicí znak, typický holandský.“

„Já mám, jak víš, poněkud složité příbuzenstvo. Dědeček z otcovy strany byl Nizozemec, byl mladý diplomat, který se zamiloval do dcery rakousko-uherského kolegy v Hamburku, vzali se a tímto způsobem mám šlechtické příbuzné všech národností, které byly v mocnářství, takže mám příbuzné české, slovenské, rakouské, maďarské, chorvatské, polské, bukovinské –to je směs rumunsko-ukrajinsko-maďarská oblast tam na východě–, rumunské, italské a slovinské. Prostě taková směs. Dědeček z maminčiny strany pocházel z typické moravské rodiny, tedy německo-české. Matka byla česky mluvící, pocházela z typické selské rodiny. Můj dědeček, jejich druhý syn, viděl v Brně plakát, kde nizozemský konzulát hledal inženýry do kolonie, protože začala tzv. etická politika, v rámci které začali investovali do infrastruktury současné Indonésie, tehdejších Nizozemských Indií. A Nizozemci neměli dost inženýrů anebo nechtěli jít do kolonie, pokud nedostali nějaké velmi vysoké místo. Takže verbovali v Německu, Československu a Maďarsku. Pamatoval si, že manžel starší sestry jeho bývalé žákyně, kterou doučoval matematiku, byl nizozemský konzul, poslal mu dopis a spolu s dalšími pěti českými přáteli bzl přijat. Dostali školení v Delftu a někdy v lednu 1924 odpluli do Indonésie. Evropský úředník mohl buď každý rok mít několik týdnů prázdniny v Indonésii, anebo pracoval pět let v kuse a dostal pak rok placené volno v Evropě. Dědeček vzal tu druhou možnost. Odcestoval do Československa a vyhledal onu žákyni. Moje prababička chtěla, aby si pochopitelně vzala šlechtice, ale ona to nechtěla, a můj dědeček ji opravdu „vrijoval“ (tedy dvořil, pozn. ed.) celý rok, a nakonec ona řekla: ‚Mamko, vezmu si toho Schmida‘. Prababička nebyla ráda a bylo to vidět také z toho, kde se vzali – nevzali se v Bílovicích u Uherského Hradiště, ale vzali se v Brně ve farním kostele, kam dědeček chodil, je tam starobrněnský klášter. A my jsme se tam s manželkou taky vzali, je to tam hezké a často jsme tam chodili, takže proč ne. Odjeli do Indonésie a měli tři děti, z nichž nejstarší byla moje matka.“

„Nederlandistika je, jak víš, malý obor a nikdy z ní velký nebude, protože v Česku zase není tolik nizozemských firem. Takže když chceš mít dost studentů, musejí po studiu umět něco, s čím se dá pracovat. Musíš jim dát opravdu praktické vzdělání. Od začátku jsem se proto snažil, aby vedle studia byla i možnost tlumočit a překládat. Já mám hrozně špatný sluch, což se k tlumočení moc nehodí, to je jasné. Jenže naštěstí už mám absolventy, kteří se na tlumočení vyloženě specializovali, třeba Pavlínu Knap-Dlouhou, a podařilo se nám na fakultě v Olomouci vybudovat první tlumočnickou učebnu, tehdy ještě v Křížkovského 10 v prvním patře. A pak, když se v roce 2013 renovovaly budovy, fakulta tady v tomhle objektu zřídila novou učebnu a postupně ji mají i další obory: angličtina má svoje, francouzština má svoje, je tu víc lidí, kteří dělají překlad a tlumočení. Jinými slovy: studenti mají možnost učit se to opravdu prakticky, i v kabinách a podobně, a to je strašně důležité. Myslím si, že většina absolventů pak skončí u překladu, tlumočení nebo třeba v managementu ve firmách a organizacích, ale když máš dost studentů, vždycky se najdou i ti, kteří chtějí jít dál vědeckou cestou. A to se teď začíná dít. Doktorské studium máme jako vlastní program od roku 2017 a první student, který tím programem prošel celý, bude mít 12. září letos promoci tady na fakultě. To mě opravdu těší. Je to Vlámský Jan Fabry, i když už je teď zpátky v Bruselu. Takže takhle se ten obor buduje. A u malého oboru je ještě zásadní jedna věc: je strašně citlivý na škrty. Když se musí šetřit, malé obory jsou první na řadě. To je moje zkušenost. Mně se to stalo už ve studiu: klasická filologie byla sice u nás největší, začínali jsme s nějakými čtyřiceti prváky, ale bylo ještě dalších pět klasických filologií jinde. A když přišly škrty, naše klasika v Utrechtu zrovna neměla profesora, protože odešel do důchodu, a ti ostatní toho využili, aby Utrecht prostě škrtli. A najednou zmizela celá velká katedra. Takže jedna z věcí, které musíš dělat, je spolupracovat, ideálně se silnějšími pracovišti na fakultě, aby případné škrtání těch malých oborů co nejvíc bolelo a nebylo tak snadné.“

„Když jsem jednou zase jel do Olomouce kvůli rukopisům, přišla otázka, jestli bych v Olomouci nechtěl učit i nizozemštinu. Takže jsem se ocitl v situaci, kdy jsem učil latinu v Brně, latinu a nizozemštinu v Bratislavě a nizozemštinu v Olomouci. To bylo někdy kolem června 1991. A přitom jsem měl v září 1991 vlastně nastoupit jako interní doktorand s ministerským stipendiem v Amsterdamu. Koncem června 1991 přijela z Bratislavy do Olomouce delegace několika dam, původně se přijely rozloučit. Jenže měly i další záměr: chtěly se mě zeptat, jestli bych nebyl ochotný vybudovat nederlandistiku na těch dvou místech. Řekl jsem jim: Promiňte, ale já nejsem nederlandista a musím začít s doktorátem. A ptal jsem se: Proč zrovna já? No, prý: My jsme tady nizozemštinu v minulosti měli. Tak jsem si říkal: Dobře, ještě o tom popřemýšlím. Doma jsme to pak řešili. Táta: Ne, to nejde, máš doktorandské stipendium, za čtyři roky budeš v Amsterdamu doktor. Máma: Já tu vidím krásné místo učitele klasických jazyků v Oldenzaalu, plný úvazek. A tehdy byla navíc v jazycích velká nezaměstnanost, takže rodiče to brali hodně prakticky: nejdřív si vydělej, a pak případně můžeš doktorát dodělat, klidně i při práci, a uvidíš. A já jsem si nakonec stejně říkal: kolikrát v životě dostaneš nabídku ne vybudovat lektorát na jednom místě, ale rovnou na dvou?“