Edith Herta Maria Ekanayake

* 1943

  • "Pak tedy byly jenom ty dvě ženy, babička a maminka se mnou, a 8. května 1945 jsme šly do sklepa a dlouho jsme tam nezůstaly, nevěděly jsme, co bude, nejdřív se maminka do telefonu ptala, proč máme jít do sklepa? Pár vteřin ticha a pak správce řekl: 'Ruská armáda jede do Prahy.' No a pak jsme byly půl hodiny ve sklepě a tam byly dva sbalené kufry, vojenské kufry, které mám dodnes, můj dědeček měl takové pevné kufry z vulkanizovaného vlákna, na kterých seděli potom v internačním vlaku, takže to byl pevný materiál. A pak je po půl hodině vyhnali ze sklepa a já si ještě pamatuju, že moje babička, která asi taky nesla jeden z těch kufrů, nešla dost rychle, už byla stará, tak ji kopli do hýždí tak, že letěla ke zdi, říkala, že měla kotník .... dlouho nemohla skoro chodit. Takže na ulici ji vyhodili násilím. Maminka pak musela [opravovat] vytrhanou dlažbu, ulice tenkrát nebyly vyasfaltované, takže ty dlažební kostky, které byly naházené, aby tvořily barikádu kvůli tankům, které měly přijet, museli lidé, kteří už někteří byli na ulici a další přijížděli, se postavili do zástupu a ty kostky si pak předávali dál, aby ten poslední dal kámen zpátky na místo, a tak to šlo pořád dokola. Mezitím si museli stoupat s rukama nahoře a zase si lehnout do rozryté špíny na silnici a u toho je mlátili železnými tyčemi. Maminka mi vyprávěla, že stačil jeden pohled, jeden lítostivý pohled na mě - seděla jsem tam s očima dokořán, měla jsem světlé kudrnaté vlasy a asi jsem nevěděla, co se děje - zachytila lítostivý pohled nějakého Čecha, a tak na něj zavolala, prosím postarejte se o moje dítě a o maminku, a sundala si zlaté hodinky a dala mu je, stejně by byly pryč. To byl takový záblesk, o tom budu muset ještě vyprávět později, protože jinak bych tu možná dneska už nebyla, někdy taky mlátili dětmi v tom věku o zeď, a nebo by ze mě udělali českou holčičku."

  • "5. května přišli dva zřízenci, co měli za hodnost, nevím, prostě dva lidé, aby vyslechli mého dědečka Leo Tietze, zda má zbraně. Můj dědeček byl velký sběratel umění a starožitností a měl starožitné zbraně, halapartny, historické pušky, které sbíral, to jim ukázal, a také browning, který mu patrně zabavili. Potom jej odvedli k údajnému výslechu, měl se vrátit ten samý den, ale už se nikdy nevrátil. Z toho důvodu byly moje matka a babička samozřejmě velmi rozrušené až do 8. května. Můj dědeček bohužel, jak jsme se později dozvěděli různými cestami, když jsme samy byly v mnoha, ve 14 různých táborech, tak nám sdělili, že Leo Tietze, major Tietze byl internován v Terezíně, v terezínské pevnosti, a že tam zahynul."

  • "Pokaždé, když přijedu do Prahy, mám dvojznačné pocity. Každý nadšeně mluví o tom, jak je Praha překrásné město. Město ano. Já pokaždé nechtěně cítím osten v srdci, protože myslím také na to, co se nám tu přihodilo, a to byla velká nespravedlnost, bylo to hrozné, pro moji matku a babičku, příšerné. Nešlo o ztracený majetek, mnoho lidí ve válce přišlo o věci, byly zničené domy. To, co vzali nám, byla identita, to, že člověk někým je. Moje matka byla někdo. Tam, kam jsme potom přišli, jsme byli jen přivandrovalí trhani."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Krnov, 27.06.2022

    (audio)
    délka: 02:04:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

K Praze pořád cítím pouto, ale při návštěvách mě bodá u srdce

Edith Ekanayake, Krnov 2022
Edith Ekanayake, Krnov 2022
zdroj: Natáčení

Edith Ekanayake se narodila 20. června 1943 v Praze. Události konce války a odsun německých obyvatel z Československa prožila tedy jako velmi malá. Rodina Edith Ekanayake patřila k německým starousedlíkům v Čechách a její rodiče i prarodiče se za první československé republiky řadili k lepší pražské společnosti. V květnu 1945 pamětnice žila s matkou a jejími rodiči na pražské Letné, otec byl v té době na frontě. Rodina přišla nejprve 5. května o dědečka, který byl odveden k výslechu a už se nevrátil - po internaci na Strahovském stadionu zahynul v terezínské Malé pevnosti. 8. května 1945 ráno byly malá Edith s matkou a babičkou vyhnány ven na ulici pouze se dvěma evakuačními kufry. V následujících měsících matka s dcerou společně prošly údajně celkem 14 různými tábory v ČSSR i Německu, jejich jména ale paní Ekanayake nezná. Také o těžkých podmínkách, v jakých žily, ví pouze z vyprávění matky a babičky. Kvůli neustálému nedostatku jídla byla velmi podvyživená a matka s babičkou sháněly kůrky chleba nebo vyhozené kosti a vařily jí polévku. Ani po odsunu do Bavorska v květnu 1946 se ale jejich situace nejprve příliš nezlepšila. Ubytování dostaly u sedláka, u místních starousedlíků se také ještě po mnoho let setkávaly s nepochopením a odsuzováním. Edith Ekanayake říká, že se celý život vyrovnávala s následky tohoto období. Naučila se ale těžkosti překonat a žila úspěšný a aktivní život. Velmi ráda sportovala a hodně cestovala, několik let strávila na Srí Lance se svým tehdejším manželem, který odtamtud pocházel. Čechy navštěvuje pravidelně a cítí k celé zemi i zvlášť k Praze silné pouto. Říká ale, že tu zároveň vždy cítí osten v srdci, protože musí myslet na to, co se zde její rodině přihodilo.