Martin Ehrlich

* 1966

  • „No my jsme věděli, že o některých věcech na veřejnosti nesmíme mluvit. Třeba o všem tom, co se dělo v tom kostele, o tom, co se dělo v rámci toho oddílu. To, co nebylo úplně košer, co nebylo v ideologii Pionýra. Takže takový to, že člověk si musel dávat pozor na pusu i mezi kamarády ve škole i mezi lidmi, kterým třeba mohl důvěřovat. To bylo to, co člověka poznamenalo a co má jakoby pod kůží i dneska. I když dneska vlastně policie, například, nás má chránit, má nám pomáhat, tak já, protože tenkrát to byl nástroj komunistický třídy, každej esenbák, tak já, když vidím policistu, tak to ve mně zatrne. A to je něco, co i když už většinu svojeho života jsem prožil ve svobodě, tak tím, jak jsem se to prostě mladý, jako dítě, naučil, tak to prostě mám pořád v sobě. A i kdybych se chtěl třeba toho zbavit, tak nemůžu.“

  • „My jsme se řídili heslem: Kdo, když ne my, kdy, když ne teď. Takže my jsme věděli, že je to buď, anebo. Že se nám podaří ten nesmyslnej komunistickej režim zvrátit a obrátit to na stranu svobody a demokracie. Anebo že prostě v téhle republice skončíme a prostě celej svůj zbytek života prožijeme v emigraci. Takže my jsme do toho dávali doopravdy všechno. Nám bylo tenkrát, protože jsme byli mladý, jedno, jestli spíme, nebo nespíme, co jíme, kudy chodíme, protože jsme věděli, že jde doopravdy o všechno a že jde o budoucnost nejen naši, ale celé naší země. Takže tohle vědomí, nevím, jestli to nazvat zodpovědností nebo dějinnou nevyhnutelností nebo čím, ale to je to, co nás drželo na nohách, co nám pomáhalo tohle všechno zvládnout.“

  • „Měl jste strach během těch prvních dnů, že to špatně dopadne, že tam vtrhnou vojáci, policie?“ – „My jsme dlouho nevěděli, jestli nezasáhne armáda, protože vrchní velitel armády generálmajor Václavík údajně prohlásil, že pro něj to není problém dát povel a všechno to nechat vojskem rozprášit. Takže my jsme všichni chodili s pasem v kapse a byli jsme připraveni kdykoli vyrazit směr rakouský hranice, kdyby se něco takového semlelo, protože my jsme měli jistotu, že by nám to vládnoucí garnitura rozhodně neodpustila, tu naši aktivitu a angažovanost.“ – „A tuhle obavu jste měli až dokdy?“ – „V podstatě až do konce listopadu, až do tý doby, než byl signál k tomu, že se bude sestavovat nová vláda.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 28.05.2019

    (audio)
    délka: 56:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
  • 2

    České Budějovice, 12.09.2019

    (audio)
    délka: 43:00
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

My jsme věděli, že je to buď, anebo

Ehrlich Martin na prvním občanském průkazu (1981)
Ehrlich Martin na prvním občanském průkazu (1981)
zdroj: Archiv pamětníka

Martin Ehrlich se narodil 23. listopadu 1966 v Českých Budějovicích. Vychodil osmiletou základní školu Matice školské v Českých Budějovicích. Od roku 1978 chodil do turistického (původně skautského) oddílu Čtveráci. Ve škole ho rodiče přihlásili i na výuku náboženství, kvůli čemuž měl ztížené přijímací řízení na gymnázium. V letech 1981 až 1985 studoval na Gymnáziu Karla Šatala v Českých Budějovicích. V té době vedl tajnou skupinu ministrantů. V roce 1980 navštívil pamětník s rodiči Sovětský svaz. Martin snil o studiu přírodovědy či botaniky na Karlově univerzitě. Vzhledem ke svému náboženskému přesvědčení, k němuž se otevřeně hlásil, se však obával nepřijetí. Od roku 1985 studoval na zemědělské fakultě v Českých Budějovicích. Na jaře roku 1989 pamětníka vyslýchala Státní bezpečnost a byla mu nabízena spolupráce, kterou odmítl. Dne 12. listopadu 1989 se zúčastnil svatořečení Anežky České ve Vatikánu. Během sametové revoluce v listopadu 1989 se aktivně zapojil do dění ve studentském stávkovém výboru a stal se jeho hlavním koordinátorem v rámci českobudějovických fakult. Na jaře roku 1990 zasedal v komisi k ukončení práce Státní bezpečnosti v Českých Budějovicích. V roce 1991 dokončil vysokoškolské studium. Po škole absolvoval civilní službu v salesiánském středisku mládeže. Následující tři roky pracoval na českobudějovickém biskupství jako ředitel diecézního centra pro mládež. Od poloviny devadesátých let až do doby natáčení pracoval v oboru IT. Od roku 2007 do doby natáčení byl neuvolněným starostou v Mokrém Lomu, kde také žil. Martin je od roku 1990 ženatý, s manželkou Ludmilou mají tři již dospělé děti. V době natáčení se jeho manželka věnovala dočasnému pěstounství.