Jana Dvořáková

„U babičky v kuchyni se scházely krajkářky a paličkovaly. [Babička] šila i rukavice, takové větvičky nahoře na rukavicích. Byla to zvláštní a speciální práce, protože to nesmělo být moc utažené ani povolené. Rukavice se silou tahaly na ruce, takže nitě nesměly praskat. Pamatuji si, že to byly zvláštní nitě a babička je mýdlovala. Protáhla je mýdlem, aby byly lesklejší a aby se krásně protahovaly skrze kůži. Maminka taky šila rukavice. Děda je přivezl z Abertam na káře, rukavice i vložku – říkalo se jí futro. Kožený vršek se musel celý obrátit a špičky futra se přichytily. Pak se to celé obrátilo zpátky, aby bylo futro uvnitř. Rukavice se vyrovnávaly dřevem, které vypadalo jako kleště na kyselé okurky. Vložka – futro se tam musela krásně narovnat a u zápěstí malými neviditelnými stehy přišít.“

„Moje maminka se narodila roku 1933 a vyprávěla mi, že když roku 1945 přišli naši osvoboditelé [sovětská armáda], tak to byli absolutně neznalí a možná i negramotní lidé. Moje babička schovávala moji mamku i tetu v seně nebo pod peřinu, ve skříních. Schovávali je různě, protože vojáci byli velmi hrubí. Jednou mi děda vykládal, že k nim přišel voják a měl za opaskem pět budíků. Zřejmě je nakradl v předchozích domech, kde byl. Najednou jeden budík začal zvonit a on napřáhl proti dědovi kulomet, protože se lekl a děda také. On si asi myslel, že to děda udělal schválně.“