Jan Dvořák

„Teď si představte, já jsem tam potkal, jak to bývá, kluci Liberečáci jsme se tam potkali, já nebudu říkat ani jméno, jenom se Slávkem, myslím, že to byl Slávek. On vzal cihlu a jelo auto, jela taková malá, dá se říct cisterna, jako náklaďák s cisternou, se sudem velikánským. A ten tu cihlu mrsknul do toho okna toho řidiče. Na té fotce je vidět rozbité okno u toho řidiče. A on vám, do toho řidiče to vlítlo, to vidím na vlastní oči, do toho řidiče to vlítlo, a ten, já nevím, jestli tomu lidi budou rozumět, ten velitel vozu, který sedí vedle řidiče, je voják, který je jako velitel vozu. Ten vyskočil, vzal samopal, nevím, co by udělal. Ale vtom přiskočili dva chlapi, já nemůžu říct policajti, dva členové Veřejné bezpečnosti, to se říkalo policajtům Veřejná bezpečnost. Ten jeden ho chytil za ten samopal, takhle mu to stlačil, a ten druhej vzal nějakej sprej, to už měli spreje pepřové nebo do očí, a do očí všem, i mně, který jsem tam čuměl, mně to nastříkal do čumáku, do obličeje. No a pak už nevím, co se dál dělo, protože musel jsem se otírat, než jsem si promnul oči, tak už pak nevím, jak to všechno probíhalo. No, a to vidíte tu fotku, jak tam jsem, a pak už jsem na to jenom čuměl zase. A už to zase pokračovalo dál, tank vycouval, odjel, všechno odjelo, ten náklaďák nevím, jak to tam s ním bylo doslova, nevím, to bych kecal, jak to s ním bylo.“

„Na mostě stálo plno lidí, každej, ti lidi koukali z mostu, koukali na ty tanky a na ty auta, jak to jezdí nahoru a zatáčí to kolem pošty, před poštou doprava a okolo radnice a Moskevskou dolů, na dříve Gottwalďák, dnes Horáková, a tím směrem to jelo na Prahu. Tak jsem na to koukal a ti lidi tam všichni stáli na tom mostě, koukali, křičeli a pískali a tohleto. A nějaký kluci, co byli pod schodama, tam byly schody podle divadla, jestli tam jsou, nevím. Tam byly schody a ti kluci po nich seběhli dolů, to jsem teda neviděl, ale já už viděl ty dva kluky, jak vyskočili na ten tank, protože ta kolona se zastavila. Ona vždycky popojela, pak zase jela rychlejc, pak zastavila, prostě takhle popojížděly ty tanky, ty auta, protože... to nebudu rozebírat. A ty kluci vyskočili a měli kýbl s bílým vápnem a štětky a zatírali ty periskopy, jestli víte, takový ty okýnka, on je to periskop v tanku. Já nevím, jak to tam vypadá, to bych kecal. A oni to zabílili tím vápnem. Jak mohli, tak ke každýmu tanku přiběhli a takhle to zabílili. A lidi je samozřejmě hecovali, jak jinak by se lidi mohli bránit nebo bojovat, to byla blbost, to nemělo žádný smysl. Tak takovouhle nepříjemnost těm řidičům v tankách dělali. Vím, že ten tankista zas může koukat nějakejma průzorama, no ale oni to zabílili, ty okýnka, ten periskop tomu tanku, a teďka měl z toho každej legraci. A teď si představte, a to je na tom to nejhorší, a to se hodně před rokama zveličovalo. Ten tankista, co mohl udělat? Otevřel u toho tanku poklop nahoře, jestli to byl ten řidič, nebo velitel, nevím, to už je jedno, a první, co bylo, otevřel ten poklop a zespoda vyndá samopal. Takhle ho drží v ruce, hlavu nevystrčil ještě ani, a takhle to mačkal, začal střílet. Teď samozřejmě lidi, to bylo na tom to nejhorší, ty lidi byli na tom mostě o zábradlí opření, koukali na to seshora dolů a teď každej utíkal, některý si lehli na zem a teď ta panika děsná. A teď to tam – kdysi to byl národní výbor, ten barák přímo vedle mostu, já nevím, co dneska tam je, takový už modernější dům, činžák, a celej ten barák vostříleli. To bylo vidět dlouho, ty čáry od těch kulek, to tam všechno bylo vomydlený, vostřílený. No a lidi utíkali. Podotýkám, já jsem to viděl takhle. Já jsem neviděl, že by tam někoho zastřelili nebo zabili. Jestli se vodrazila kulka a někoho zabila, nevím, neviděl jsem, přiznám se.“

„Takový pěkný, dvakrát se mi to stalo, je to zážitek, nebylo to nic pěknýho, ale bylo to i pěkný. Že prostě v tom Turnově na vás čekal kordon Veřejné bezpečnosti. To bylo obklíčený, ten východ, vchod i východ, čili vešli jste do haly, tam jste prošel a prostě jste byli zavřený, v Turnově. To nádraží bylo takhle obšancovaný, pochytali nás, hodili nás do autobusů a my jsme jezdili jednotit řepu až do Doksan! Do JZD Doksany, to je až u Litoměřic. A tam jsme byli celou sobotu, celou neděli a v neděli večer nás odvezli na nádraží do Turnova. Dvakrát se mi to stalo. Ale musím přiznat, že jsme dostali najíst a napít, že ti jezeďáci nám dali najíst, napít, všechno, ale my jsme tam museli jednotit řepu, představte si to. No jo, ale vy jste to dělala, že jste ani necekla, protože já jsem třeba byl učedník v té době a někdo, kdo chodil do školy, tak oni vám klidně řekli: ‚Hele, jestli nebudeš tady okopávat a jednotit řepu, tak my ti to napíšem do učiliště nebo do školy a můžou tě taky vyhodit.‘ No a to člověk dostal strach, to bylo normální. Dneska by bylo omezení svobody a tyhle kecy, dřív to bylo takhle. Nikdy nikoho neuhodili, nebo že bys dostal nějakým obuškem, kecy, kecy, to už by se musel prát nebo tohle. Ale nikdo to nedělal, to zase ne.“

„To byli kluci, i holky teda, ale většinou kluci, který prostě šli do přírody, a my jako Liberečáci a konkrétně já, dá se říct, byla to taková klukovská ta... Dá se říct od patnácti šestnácti do vojny tak nějak jsem čundroval. Prostě jsme si sehnali boty, vojenský boty, většinou půllitry se tomu říkalo, takový vysoký kožený boty. Některý kluci, který měli štěstí a někde to sehnali, tomu se říkalo batlik, myslím, takovej kabátek, to měli angličtí vojáci, když měla Anglie kolonie v Indii, tam měli tyhle batliky. Takže prostě takový starý vojenský oblečení, plus tele na záda. To byl takový ruksak, myslím, že za první světový války to měli vojáci, to bylo tele, jedno bylo na zádech a jedno na břiše. To byl takovej ruksak, kterej měl jako srst, na tom víku byla srst, by se dalo říct jako z krávy. A to bylo normální vojenský oblečení, teda jako výstroj. A pak byla takzvaná ueska, to byl takovej... to se srolovala deka a dala se do takového pouzdra, to měli legionáři v Africe, aspoň myslím si, že to měli jenom oni, protože mně konkrétně ji dal pan Mládek, který byl v legiích v Africe. Ten mi ji dal a já jsem ji měl taky, takovou uesku. A s tímhle s tím jsme chodili vždycky v sobotu, protože se ještě pracovalo v sobotu, a v sobotu byl sraz na nádraží a tam nás bylo desítky kluků, těch čundráků, takhle oblečených, jak se říká, kudly u pasu, kotlik na zádech a vařečku, takhle jsme chodili na ten čundr. No a to se jelo do Turnova do Českýho ráje.“