„Asi za dva týdny přišel za mnou domů psychiatr. Bylo to moc divné. Zvoní zvonek, otevřu a vidím člověka. Ptal jsem se ho, kdo je a kdo ho poslal. Řekl, že je psychiatr a že mi nemůže říct, kdo mu nařídil, aby mě navštívil. Tehdy mě vůbec nenapadlo spojit si to s výslechem na mostu. Ukázalo se však, že tomu tak bylo. Dával mi zajímavé otázky, třeba jestli mám nepřátele. Pak jsem o tom, co se stalo, řekl taťkovi. Zavolal tomu psychiatrovi a zjistil, že ho za mnou poslali pohraničníci, protože měli za úkol prověřit, jestli jsem psychicky zdravý, anebo ne. Strach jsem neměl. V té době jsem totiž ještě nevěděl, jak režim hodně zneužíval psychiatrii.“
„Šel jsem přes jeden most, který se jmenoval Most přátelství. Celkem jsem věděl, že bych tam neměl chodit. Pod tím mostem byl Sajmenský kanál, což je spojnice finského vnitrozemí s Finským zálivem. Tenkrát jsem spoustu věcí nevěděl a nechápal. Nebyly tam žádné zákazové tabulky, byl jsem mladý, a tak jsem tam šel. Teď už vím, o co šlo. I když most byl dost vysoký, kdybych z něj seskočil do nějaké lodi, která by nepatřila Finsku, ale třeba Norsku nebo západnímu Německu, nikdo by mě z ní už nedostal, protože bych byl na neutrálním území. Kdyby šlo o finskou loď, tak by mě dostali, protože Finsko uprchlíky z Ruska vracelo. Kdo chtěl utéct, musel se co nejdříve dostat do Švédska nebo Norska. Tenkrát jsem na to nemyslel, jen jsem zkoušel, co se bude dít, když po tom mostu půjdu. Když jsem byl přesně uprostřed, přijel malý džíp. Pohraničníci, kteří patřili ke KGB, mě odvezli do jejich boudy. Tam mi začali klást zajímavé otázky na různá témata. Tehdy jsem poznal, co je to křížový výslech.“
„Věděl jsem, že dospělý svět něco skrývá. Cítil jsem to docela silně. Jako dítě jsem si třeba myslel, že Velká vlastenecká válka vůbec nebyla. Myslel jsem si, že si to pro nás vymysleli, aby nás tím správným způsobem vychovávali. Až potom jsem se přesvědčil z jedné zkušenosti, že opravdu nějaká válka byla.“
Jaroslav Domanskij se narodil 30. října 1955 ve Vladivostoku v tehdejším Sovětském svazu (SSSR). Otec pracoval pro armádu jako specialista na torpéda. Roku 1956 se přestěhovali do Petrohradu (bývalý Leningrad). Vystudoval hudební učiliště při petrohradské konzervatoři a poté její klavírní fakultu. Byl korepetitorem gymnastek ve sportovní škole a později baletu v Divadle Musorgského v Petrohradu. Působil také jako zpěvák a sbormistr sborů pravoslavné církve. Vypráví o poměrech v Sovětském svazu za vlády Leonida Brežněva a Michaila Gorbačova. Zažil perestrojku a rozpad SSSR. Roku 1998 se přestěhoval do Ostravy v České republice. Pracoval jako korepetitor na Janáčkově konzervatoři Ostrava a v Národním divadle moravskoslezském.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
