Dalibor Dědek

* 1957

  • „Projížděli jsme asi v jedenáct večer Prahou, sedmnáctého listopadu. Bylo tam šíleně mrtvo, všude policajti, všude něco blikalo. Druhý den jsme se dozvěděli, co se stalo. Pak to začalo ve fabrice vřít, schylovalo se ke generální stávce. Je tam ještě epizoda, pro mě osobně velmi silná. Strašně se to tříštilo, někteří lidi byli vystrašení, někteří se stavěli do role protestantů, najednou couvali. Říkali - Máme doma děti, co kdybych přišel o práci, děti, vyhodí je ze školy. Jako normální strach. Přijeli studenti z liberecké univerzity, měla se konat agitace na generální stávku, měla se konat dvacátého sedmého listopadu. Studenti přijeli agitovat na dílny, aby tam lidi šli, ale zasekli se na vrátnici, vrátní je nechtěli pustit. Stačilo přitom jenom, kdyby je někdo, kdo měl oprávnění, vzal s sebou na návštěvu. Byl tam nějaký Mirek Bubnů, dělal informatiku, měl na mě telefon, kontakt. Ozval se mě, jestli bych nenašel odvahu. Můj šéf mi říkal – Nedělej to, máš taky děti, může se to ještě obrátit. Byl to ohromně silný moment. Rozkřiklo se po fabrice, říkal jsem si – Copak se nenajde nikdo z tisíce lidí? Budu zbabělec jako ostatní? Šel jsem pro ně na vrátnici, v LIAZu, jak jsou veliké baráky, tak se lidi nahrnuli k oknům a koukali na mě, jak tam s nimi jdu. Vrátní byli rádi, že si pro ně někdo přišel. Bylo jich asi patnáct. Rozved jsem je po provozech, co já vím, třeba po kalírně. Tam se všichni shlukli, do smrti budu vidět lidi za okny, koukali na to v hrůze a s radostí, že se dostali dovnitř. Přitom tam ještě dva dny předtím soudruzi náměstci a někdo ze zvláštního oddělení a vyhrožoval, že kdo tam na generální stávku půjde, rozvážou s ním pracovní poměr. Nakonec to dopadlo tak, že pár hodin nebo den před generální stávkou se sešlo nejvyšší vedení LIAZu. Neviděl jsem do mocenské struktury, ale rozhodli o rozpuštění Lidových milicí. V LIAZu byla velká jednotka, vyzbrojená kulometama a čím vším možným, lidi se báli. Nevím, kdo ze soudruhů měl odvahu na ten krok. Lidové milice měly v LIAZu i dechovku. A nakonec se šlo na generální stávku s dechovkou, tam se to úplně otočilo.“

  • „Tam nás 24 hodin nás vyslýchali, celé to bylo o tom, že chtěli vědět, s jakými doklady jsme přišli do styku, co bylo v tabulkách, jestli jsme si to, nedejbože, nenafotografovali. Měl jsem nafocené filmy a hned, jak jsem přijel domů, všechno jsem spálil. My jsme věděli, co vozíme, vozil jsem plány Varšavské smlouvy na příští pětiletku městským autobusem v plechovém tubusu. Vždycky, když jsem jezdil kolem vily, kde bydlel americký velvyslanec kousek před ministerstvem národní obrany, řekl jsem si, že bych zazvonil a řekl - Tady máte něco ke kouknutí. Oni po nás (příslušníci vojenské kontrarozvědky) zjišťovali, jestli jsme přišli opravdu do styku s těmi materiály a co si z toho pamatujeme. Pak nás ještě konfrontovali navzájem, dali nám podepsat spoustu papírů, jezdili za námi. Vím, že my jsme třeba uklízeli jsme a vynášeli jsme koše, chtěli vědět, jestli jsme nepřebírali koše a říkali jim, o čem píšou naši nadřízení. Pak nám dali na chvíli pokoj, pak si nás zavolal náčelník a říká - Chlapi, to co se stalo je to, se k nám neměly tyhle dokumenty vůbec dostat. Mělo to zůstat na výzbrojní správě na ministerstvu obrany. Ale tam byli líní dělat takovou otrockou práci a nechtěli dělat, tak to dali svým podřízeným a ti zase svým podřízeným a nakonec to skončilo u nás, respektive u vás. Když to doběhlo, vyplatili mimořádné odměny někomu na ministerstvu obrany, že to udělali. Jejich podřízení si šli si stěžovat, že to řešili oni. Nastoupila vojenská kontrarozvědka a zjistila, že to propadlo až k nám prosťáčkům, kteří s tím neměli co dělat a přijít s tím do styku. A to jsme byli my, spadlo to k nám. Tahle epizoda měla za následek, že když jsem začal podnikat, dělal jsem zabezpečovací techniku a musel jsem požádat o výpis. Zjistil jsem, že tam mám záznam, jsem vedený jako spolupracovník tajné bezpečnosti. Podepsal jsem jim někdy papír, že jim budu poskytovat pravdivé informace. Bylo to v době, když jsem byl zavřený. Měl jsem stejný případ jako prezident Havel. Z tohodle pohledu.“

  • „V tom srpnu šedesát osm. Rádi jsme spali na půdě se sestrou, vonělo tam seno, byly tam staré postele, četli jsme v noci při baterce. Ráno, když k nám vtrhli Rusové, sestra plakala, že je válka. Nechápal jsem, jestli si na něco hraje, tak jsem šel dolů. Babička poslouchala rádio, venku vrčela letadla, pak jezdily tanky po silnicích. Byl to pro nás ohromný šok, pamatuju si, jak maminka přijela vlakem z práce, myslím, že bylo 11 hodin. První, co maminka udělala, stoupla si do fronty na jídlo, všichni kupovali jídlo, báli se, že bude nedostatek jídla. Přinesla mouku, těstoviny, přinesla celou šišku salámu, což bylo něco pro nás pro děti, byla to velká investice. Někteří lidi se snažili vyjádřit nesouhlas s tím, že sem Rusové vtrhli. V rádiu bylo plno zpráv, že v Liberci došlo ke střílení do lidí. Byli jsme vystrašení. Bydleli jsme u silnice na Jičín, na dřevěnou maringotku lidi vyvěšovali plakáty, třeba – Ivane, běž domů! Byly zprávy a v nich informace, že Rusové podobná místa rozstříleli. Rodiče usoudili, že bude bezpečnější, když chodí do práce, že nás dají k druhé babičce do Karlovic, asi tři kilometry pěšky bylo a víc uschované. Sbalili nám kufříček, šli jsme zadem kolem hřbitova, polní cestou. Když jsme přišli na asfaltku, bylo na ní napsané vápnem - Pověste kolaboranta Machačného! Což byl můj dědeček. Když to rodiče spatřili, měli vážné měli pochybnosti, jestli nás vedou správným směrem. Když jsme k babičce a dědovi přišli, děda štípal na dvoře dřevo. Tatínek s ním začal diskutovat o ruské okupaci, děda byl zarytý komunista a na tátu se začal rozpřahovat sekyrou. Takže myšlenka, že tam zůstaneme, byla rychle opuštěna. A vzali nás zase domů.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 10.05.2022

    (audio)
    délka: 01:40:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
  • 2

    Liberec, 13.05.2022

    (audio)
    délka: 01:44:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Hrůzu i radost viděl za okny Liazu, když tam přivedl stávkující studenty

Dalibor Dědek v jedenácti letech
Dalibor Dědek v jedenácti letech
zdroj: archiv pamětníka

Dalibor Dědek se narodil 21. června 1957 v Jičíně. S rodiči žil v Radvánovicích. Od dětství se zajímal o elektrotechniku. Jeho babička mu vyprávěla zážitky z první a druhé světové války, které koncem 70. let 20. století zaznamenal na kotoučový magnetofon. Jako jedenáctiletý zažil vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Rodiče ho z Radvánovic odvezli na bezpečnější místo do Karlovic k dědečkovi z maminčiny strany. Byl ale zarytý komunista a okupaci Československa Varšavskou smlouvou vítal. Ve vsi se objevily výzvy, aby ho pověsili. Rodiče raději vzali děti zpátky do Radvánovic. Pamětníkův otec se objevil na snímku, kde lidé v továrně protestují proti okupaci. Rodina z toho měla později problémy, Dalibor Dědek nesměl podat přihlášku na střední školu. Vyučil se elektrikářem, později dostudoval průmyslovku a po ní složil přijímací zkoušky na České vysoké učení technické (ČVUT). V prvním ročníku se oženil a měl s manželkou Lenkou dítě. Vysokou školu dokončil, na vojnu nastoupil ke zvláštnímu malému útvaru v Praze – Kbelích, kde přicházel do styku s přísně tajnými dokumenty. Vojáky kvůli nim vyšetřovali příslušníci Vojenské kontrarozvědky (VKR), pamětník strávil noc v cele ve vězení v Ruzyni. VKR z něj bez jeho vědomí udělala svého důvěrníka. Podepsal, že ji bude informovat o vývoji kauzy s přísně tajnými dokumenty. Už nikdy ale s VKR do styku nepřišel. Spis VKR mu způsobil potíže v období okolo roku 2017, kdy vstoupil nakrátko do politiky. Během sametové revoluce pracoval ve státním podniku Liaz Jablonec jako odborník na mikroelektroniku. Do továrny zavedl studenty, kteří přemlouvali zaměstnance, aby 27. listopadu 1989 podpořili generální stávku. Po roce 1990 začal podnikat a stal se majitelem firmy na zabezpečovací techniku Jablotron, kterou se svými kolegy přivedl k několikamiliardovým ročním obratům. Stál za charitativními projekty, po vpádu ruské armády na Ukrajinu v únoru 2022 se zapojil do sbírky na nákup zbraní a dalšího vybavení pro ukrajinskou armádu. S manželkou Lenkou měl dvě vlastní děti, dceru a syna. V roce 2022 bydlel ve Bzí na Jablonecku. Žil s přítelkyní a pečoval o její dvě malé dcery.