MgA. Jiří Dědeček

„Přehrávky byly, to byla velká sranda. Přehrávky, to byla taková zkouška, jestli na to takzvaně máte. A u hudebníků například to spočívalo v tom, že museli něco zahrát. To bylo docela dobré. Ale my [s Janem Burianem] jsme byli vedeni jako literárně hudební dvojice, a tak vlastně oni od nás chtěli jednak takovou písemku z dějin a za druhé odevzdat několik hotových scénářů našich představení. A písemka z dějin, to si pamatuji, že jsem na PKS seděl v uličce, tou uličkou procházel Ivan Vyskočil, který měl dozor, abychom neopisovali, a teď oni nám na tabuli napsali, co významného bude slavit naše republika v roce 1971. A jsem na to koukal, říkal jsem si, co by mohla slavit významného? Vyskočil chodil kolem mě a vždycky zašeptal, KSČ, KSČ. A já jsem nevěděl, co chce, nebo o co jde. Chtěl mi chudák napovědět, že bude nějaký výročí vzniku komunistický strany. Takže to byla vždycky jako velká legrace. A ty scénáře pak někdo četl a pokoušel se nám v nich škrtat. My jsme ochotně souhlasili, všechno jsme škrtli a pak jsme to normálně hráli, tak, jak to původně bylo napsáno, protože nikdo to už nepřišel zkontrolovat.“

„Sedmdesátá léta… Víte, samozřejmě, že jsme věděli, že se něco příšerného děje a potkávali jsme se na různých akcích a Mejla Hlavsa mi vysvětloval, jak mám správně zmáčknout G-Dur, když jsme byli na nějakým mejdánu a byl jsem se podívat na premiéře Audience v Horních Počernicích. Tohle všechno jsem vnímal a pořád mi to přišlo, jako že to je velká sranda, jako že za zády toho bolševika dokážeme udělat tolik pěkných věcí, které jsou ale úplně dočista proti němu. A pak najednou během těch sedmdesátek, to jsme začali jezdit už hodně s [Janem] Burianem, začali jsme taky na tu dobu hrozně moc vydělávat, přestože jsme měli žebrácký honorář, asi sto korun za vystoupení plus cesťáky. No jo, ale my jsme hráli 35 krát do měsíce, takže když se tohle znásobilo stovkou, tak najednou to bylo spousta peněz, tolik tenkrát lidi nebrali. Najednou jsem si uvědomil, že se ocitám v takové pasti socialistického intelektuála, že se snažím podrývat režim, který mě za to platí. Až jsem to pak dal do nějaké písničky: ,Ne že bych nějak spěchal do erárních gatí, ale co mám dělat, když mi za to platí’. Vždycky jsem všechny tyhle svoje pocity ventiloval, prezentoval a dával do svých odrhovaček.“