PhDr. Vladimír Czumalo , CSc.

* 1954  

  • „V té době už jsem chodil do svaté Markéty na bohoslužby. Vydali jsme se tedy běžnou cestou ke kostelu, a když jsme zjistili, kolik naprosto jasných pánů se nás chystá natáčet a kdo z fakulty se okolo ochomýtá, tak jsme rozumně zařadili zpátečku. Vypadalo to totiž, že se tam odehraje něco neblahého. Nad Prahou tenkrát ležela dusná poklice nikoliv strachu, ale jakéhosi vědomí průseru. Vrátili jsme se tedy na kolej a v tu chvíli vytlačili soudruzi všechny plochodrážní motorky a začali je startovat. Spustil se strašlivý kravál a ve vzduchu byl pach z opičích kapek, které se do toho nalívají. Je to neskutečný hnus takto bránit důstojnému pohřbu člověka. Do toho všeho se ozvalo bouchání na dveře a dovnitř vstoupila osoba, které jsme tehdy říkali četařka. Byla to prostě jedna z pracovnic koleje. Řekla, že jde kontrolovat, jestli nemáme ve svítidlech nepovolené žárovky a za ní stál ve dveřích pán, který byl taky docela jasný. Nastalo jakési pantomimické vystoupení, protože přes řev motorek ze stadionu nebylo slyšet vlastního slova. Mezitím si nás ten zjevně zlý chlápek měřil a vyhodnocoval, kdo z nás je agent diverzní centrály. Nakonec nám však došlo, že šli hlavně po zahraničních novinářích, protože z našich pokojů bylo na hřbitov dobře vidět.“

  • „Byly však i takové katedry, kde se vedl bratrovražedný boj. Někde to vypadalo tak, že se vrátily politické prověrky, akorát se ti samí aktéři posadili na opačné konce stolu. Určité návraty tak působily trochu smutně. Sám jsem svým studentům vyprávěl o bytových seminářích i o tom, jak je úžasné, že se k nám na fakultu vrací takoví velikáni. Zavedl se totiž takzvaný čestný semestr, kdy se lidem, kteří už ani sami nechtěli aktivně učit, umožnilo, aby mohli říci to, co léta nemohli. Své studenty jsem tedy nutil, aby na jednoho z těchto navrátilců, kterého záměrně nechci jmenovat, chodili. Následující týden přišli a jeden z jejich mluvčích říkal: 'Pane doktore, ten váš smysl pro humor je opravdu neodhadnutelný. To vám opravdu vyšlo.' Udiveně jsem vyhrknul: 'Co!?' A student pokračoval: 'Vy jste si z nás nedělal srandu? Vy jste to myslel vážně?' Strašně jsem se tehdy rozčílil a vyrazil na další přednášku s nimi. Dodnes se za to stydím, ale smál jsem se taky. Někteří lidé si prostě neuvědomili, kolik času už uplynulo. Je to kruté, ale nikoho by nenapadlo rehabilitovat klavíristu, který to nesměl dělat, a uspořádat mu rovnou koncert v Rudolfinu.“

  • „Zvenku to vypadá tak, že existovala ostrá hranice mezi straníky a nestraníky. Uvnitř se to však dělilo na lidi, kteří v tom jeli, a lidi, kteří v tom nejeli. Dalo by se to však také popsat jako ti slušní a ti méně slušní. Musím však přiznat jeden hrozný paradox, který se ve mně odehrával vždy, když jsem zjistil, že je někdo ve straně. Říkal jsem si: 'To bude pěkný hajzl. Dej si na něj pozor.' Samozřejmě mi v tu samou chvíli docvaklo: 'Však ty taky.' Všechno to bylo hrozně komplikované a dnes už nedokážu odhadnout, nakolik mi to pomohlo. Možná, že mé přijetí [na vysokou školu] bylo díky tomu jednodušší, ale myslím, že v následujícím životě jsem tím už nic usnadněného neměl. Přiznám se k jedné věci, o které jsem zatím nikdy s nikým nemluvil. Bez jakékoliv obřadnosti jsem si za to uložil pokání. To, kam jsem vlezl, jsem zjistil až ve chvíli, kdy mi to politicky myslelo. Mnohokrát si mohu říct, že jsem nikdy nikomu vědomě neublížil a nic z toho neměl. Byl jsem však na straně zla, a to mi nikdo neodpáře.“

  • „V Ejpovicích byla vystavěna obrovská hrudkovna na základě padělaného geologického průzkumu. Myslelo se, že tam je pod zemí velké rudné ložisko, a ono nebylo. Do provozu, který produkoval popílek, se pak vozila sovětská ruda skoro přes celou republiku. Když dědeček přinesl z lesa vánoční stromek, tak jej babička musela vydrbat v neckách plných vody. S námi nakládala úplně stejně. Ráno jsme vyrazili ven a vrátili se k obědu úplně špinaví. To se ještě odbylo ručním mytím, ale večer nás musela vydrbat rejžákem. Pamatuji si, že jsme byli úplně černí. Naše maminky shodně vzpomínaly na to, že prázdninový kufr, který nám s sebou sbalily, vyzvedly vždy po měsíci úplně stejně složený. Babička nám totiž vydávala jenom trenýrky. Každý večer je přeprala a ony do rána uschly. Druhý den jsme si je oblíkli a vzhůru do lesa.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 08.05.2019

    (audio)
    délka: 01:56:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 28.05.2019

    (audio)
    délka: 02:00:13
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 29.05.2019

    (audio)
    délka: 01:49:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vždy jsem šel za vizí profesní svobody

Dobová fotografie Vladimíra Czumala, 1982
Dobová fotografie Vladimíra Czumala, 1982
zdroj: archiv pamětníka

Vladimír Czumalo se narodil 15. prosince 1954 v Karlových Varech, jeho rodina se však v jeho útlém dětství přestěhovala do Chebu. Dospívání ve městě, kde se výrazným způsobem křížily etnické menšiny Řeků, Bulharů či neodsunutých sudetských Němců jej ovlivnilo stejně jako ukrajinský původ a legionářská zkušenost jeho dědečků. Během nástupu na Katedru dějin umění a estetiky FF UK vstoupil také do Komunistické strany Československa, kde setrval až do sametové revoluce. Už během prvních let v Praze začal prozkoumávat Karlín či Smíchov, což vyústilo v dnešní hlubokou znalost těchto transformovaných částí Prahy. Po dokončení studií nejprve nastoupil na tutéž katedru jako odborný asistent a od roku 1984 zde přednášel. V roce 1988 získal doktorát za práci s názvem Česká teorie architektury v letech okupace. Před revolucí byl opakovaně přítomen kultovní akci Malostranské dvorky a stal se blízkým spolupracovníkem redakce nakladatelství Odeon. V polovině 90. let se podílel na přípravě projektu rekonstrukce kavárny Slavie. Dnes je členem Klubu za starou Prahu a vyučuje dějiny umění na pražské FAMU a Katolické teologické fakultě UK. Aktivně se pokouší hájit živý a kultivovaný přístup k pražskému urbanismu.