„To bylo jen pár vybraných vývojářů, modelářů, kteří v tom sklepení (pracovali na vývoji nového auta pro poválečnou výrobu – pozn. autora). Dokonce já jsem tam byl, protože táta mě tam po válce potom zavedl. To jsem byl malý kluk, vedl mě tam za ruku. Dokonce vím kudy, protože tam byla kolárna a za tou kolárnou byly naskládané bedny a za těmi bednami byl tajný vchod. Dvířka a tam se chodilo a přinášely se tam třeba plechy a takový. Tam se stavělo a bylo to tím zarovnaný a ti Němci, když tam šli, tak tam koukli, kola nějaký, tam přeci nepůjdeme. A spíš hledali, když už někde nějaký vchod, tak uvnitř fabriky.“ – „Kolik vám bylo let?“ – „Tak možná čtyři, pět roků.“
„Já, když jsem prásknul aktovkou na vrátnici, tak jsem mu tam ty auťáky připravoval. Jsem to od něj okoukal, aby to mělo správný otáčky, uměl jsem už předstih na těch sedanech, který se tady dělaly. Nebo jsem mu přenesl sedačku s tím vercajkem, kterou měl na cestu.“ – „Takže zkušební jezdec ještě ladil motor?“ – „Ten ho doladil. Je pravda, že ti mechanici, tak ti udělali ventily, předseřídili. To bylo na místě, a teprve potom se zjišťovalo, jestli to chce víc předstihu nebo míň. Tenkrát nebyla diagnostika. Každý auťák měl o jeden, dva, tři stupínky předstih. To se ještě dolaďovalo, muselo to cvaknout.“ – „Asi mluvíme o době, kdy se dělalo 10 aut denně?“ – „Tak, protože se dělalo na jednu směnu, dělalo se 12, 14 auťáků, nebo i méně. A v tu dobu se dá říct, že v každým sedanu, v každý Felicii seděl můj táta a v hromadě i já. Dokonce tehdy to nebo ještě tak přísný a tátu tady znali i policajti, to bych neměl říkat, ale kolikrát jsem jel s druhým auťákem za ním.“
„Stejně ta výroba v Chile, ta byla velmi primitivní. Těžko vypravovat. Udělala se forma na nějakou základovou desku, ta forma byla třeba ze dřeva. Ta deska byla postavená na šesti hydraulických heverech. Na to se položil plech, upnul se upínkama, ty byly ukotvené v betonu v zemi, no a šest indiánů tam pumpovalo a ono to jelo pomaličku nahoru a vytáhnul se plech. Ale to vůbec nebyla výdělečná činnost. Ale je pravda, že na základě montáže těchto auťáků se tam dostali potravináři, tahle firma, tahle a nakonec se tam zřídilo obchodní oddělení a velvyslanectví. Takže vlastně auťáky tam začaly.“ – „Obchodní zastoupení myslíte?“ – „Obchodní zastoupení.“
Bohuslav Čtvrtečka se narodil 13. prosince 1943 v Kvasinách na Rychnovsku. Celou kariéru zasvětil tamní automobilce. Začínal od píky a po 46 letech končil ve vrcholné manažerské funkci. Ve Škodovce pracoval jeho strýc, otec, manželka, dcera a pracuje tam i jeho vnuk. Na začátku sedmdesátých let pomáhal s výrobou Octavií v Chile. Zažil vzestupy i pády automobilky a Škodovka je jeho život. Dodnes v kvasinském závodu provádí exkurze a je aktivním členem veteránského spolku. Žije, jak jinak, v Kvasinách jen pár set metrů od automobilky.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
