Magdalena Čtrnáctová

* 1971

  • „Ještě jsem chtěla zmínit, že začátek těch devadesátých let bylo prostě takový neuvěřitelně euforický období, nejen po té stránce, že teda politická situace se uvolnila, ale i po té stránce kulturní, všechny ty kluby kulturní, které vznikaly, teď člověk mohl cestovat. My jsme jeli v létě 90 po maturitě na měsíc s takzvaným Interail ticket, což byla jízdenka za tehdy docela velký peníze, asi tři tisíce, po celý Evropě vlaky druhé třídy jsme mohli jezdit. Jsme projeli vopravdu celou Francii, Španělsko, Itálii. Vůbec prostě to období po té revoluci bylo prostě pro nás tak... my jsme měli prostě strašný štěstí, že jsme akorát v době, kdy nám bylo osmnáct, byli jsme plnoletý, tak jsme mohli vlastně začít žít svobodný život. A přitom zase ještě jsme zažili tu totalitu, už jsme byli dost velký v době, kdy padal ten režim, v tom roce 89. Bylo nám v tý mojí třídě kolem těch osmnácti, že jsme si to už dobře uvědomovali. Třeba můj o šest let mladší bratr, ten na to má jako takové velice vágní vzpomínky, moc by asi toho do kupy nedal, kdyby si měl vzpomenout. Tak my jsme byli vlastně už dospělí a moc dobře jsme si uvědomovali, co jsme dostali, že jsme dostali tu svobodu. A myslim, že snad si toho lidi vážej a budou vážit...“

  • „A moje maminka, která byla vždycky velmi protikomunisticky naladěná, tak ona měla zvláštní smysl pro intuici a vim, že od začátku mi řikala: ,Dávej si dneska pozor a nechoď na tu demonstraci, pokud se to ňák jako zvrtne, tak z toho Albertova nechoď tam.‘ A já jsem jí v podstatě slíbila, že tam nepůjdu, a to jsem teda nedodržela, protože to jsem jako nemohla, já jsem věděla, že chci pokračovat na tu demonstraci. A teď jsem věděla, že z toho už opravdu nevyklouznu. Že to je jasný, že z toho bude nějakej průšvih. Navíc ještě ona měla druhý den narozeniny, které jsme měly slavit. A já jsem si řikala, tak a teda, teď jsem tomu vopravdu dala, protože na její narozeniny já možná budu někde v Bartolomějský nebo možná někde vodvezená do lesa, a kdo ví, jestli nás tady nezmlátěj, i to se běžně tehdy dělo, že jo. Takže jsem se z toho tak jako sesypala a začla jsem tam brečet, tak jsem tam jenom tak stála a brečela a přišel tam takovej policajt tajnej, já ho vidim jak dneska, měl takovou náplast na obličeji přelepenou, relativně mladej chlap, vlastně nevypadal jako nějakej hrozivej typ. Nakonec se ukázalo, že to možná nebyl tak strašně zlej člověk. No a on se mě ptal: ,Proč jako brečíš?‘ A já jsem říkala: ,Tak protože moje máma slaví zítra narozeniny, a já jsem tady, a kdo ví, jak to se mnou dopadne, tak je mi to líto, že ona z toho bude mít velký starosti a stresy.‘ A on tak na nás koukal a potom řekl nějakýmu svýmu kolegovi: ,Tyhle dvě holky pusť do Jilský.‘“

  • „A začal ten hlavní stres. Vlastně ta situace, že ty kordony začly postupovat proti nám a zřejmě postupovaly i z druhé strany, to nevim, protože tam bylo spoustu lidí, od Národního divadla. A začaly jakoby ty lidi k sobě stlačovat. Opravdu tam bylo málo místa a já, protože trpím od dětství na takovou lehkou klaustrofobii, mám opravdu z těchto stísněných věcí velký strach, tak jsem dostala takovou jakoby panickou hrůzu z toho. Řikala jsem si, no tak, jako já tady přece nebudu, oni mě přece musí pustit pryč, a popadla jsem tu kamarádku, tu Karolínu, za ruku a říkám, tak my ale jdeme tady vodsaď, my tady nebudem. A šla jsem přímo proti tomu kordonu těch policistů a řikám tomu jednomu: ,Pusťte mě okamžitě prostě pryč!‘ A já teda osobně docela věřim tomu, co se tenkrát řikalo, že teda ty policajti, ty mladý kluci, byli pod nějakými třeba prášky, něčím nadopovaný, oni měli hrozně zvláštní výraz v tváři, jakoby absolutně nezúčastněnej. Nicméně, když jsem jim tam bušila na to plexisklo a řikala jsem jim, že chci jako, aby mě pustili, tak ten jeden řiká: ,Vopravdu si to jako přejete?‘ a ještě se otočil dozadu a tam řikal: ,Mám je tam jako propustit?‘ A někdo zezadu mu řek: ,Jo, pusť je.‘ Tak oni se rozestoupili, my jsme prošly k tomu Máji, na tu křižovatku, a tam to bylo celé zavřené a na tom prostranství byly jenom antony a byli tam tajní policisté, kteří tam odváděli ty lidi, který zatkli. Takže nás okamžitě zatkli s tou kamarádkou a z každý strany mě chytl jeden policajt a odvedli nás k tomu antonu a tam teda chtěli občanky, tak to jsme samozřejmě vždycky s sebou nosily, to jsme věděly, že na demonstrace se musí s občanským průkazem, tak nás legitimovali a říkali: ,Tak, holky, co děláte? Studujete? Vy jste ve čtvrtém ročníku? Tak to neodmaturujete, to s tím jako počítejte...‘ Takže si nás zapsali do nějakýho záznamu a už nás chtěli cpát do toho auta, do těch antonů. Oni často dělali takový věci, jako buď člověka odvezli do Bartolomějské na výslech, nebo případně celkem jejich častou praxí bylo, že vozili lidi za město, třeba třicet kilometrů za Prahu někde do lesa, sebrali jim bundu, sebrali jim věci a vyhodili je z toho auta a nechali je tam prostě v tom lese někde v půlce noci, to se stávalo. Takže jsem věděla, že to riziko je.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.03.2019

    (audio)
    délka: 01:12:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Moc dobře jsme si uvědomovali, co jsme dostali, dostali jsme svobodu

Magdalena v období studia na Hollarce
Magdalena v období studia na Hollarce
zdroj: poskytla pamětnice

Magdalena Čtrnáctová, rozená Sklenářová, se narodila mladým vysokoškolákům 11. prosince 1971 v Praze. Bydleli u babičky na Starém Městě poblíž židovského hřbitova. Babička i rodiče ji často brávali na koncerty klasické hudby a vedli ji k lásce ke kultuře. Rodina zároveň kladla důraz na vzdělání, a Magdalenu proto ve druhé třídě nechali zapsat na tehdy vyhlášenou základní jazykovou školu v Ostrovní ulici, kam s ní chodilo mnoho dětí z rodin umělců. Na druhém stupni se již začala připravovat na talentové zkoušky na Střední výtvarnou školu Václava Hollara v Praze, jejíž absolventkou byla i její matka Marie Sklenářová. V roce 1985 byla na tzv. Hollarku přijata, a když byla ve čtvrtém ročníku, přišel 17. listopad a sametová revoluce. Magdalena i její rodina se účastnily různých zakázaných akcí a demonstrací již před listopadem 1989. Proto pro ni byla účast i na této demonstraci v podstatě samozřejmostí. Po ukončení povolené části demonstrace se dostala do čela průvodu, jemuž byl později na Národní třídě zatarasen postup, a policisté demonstranty surově zbili. Magdalena měla štěstí, vyprosila si na jednom policistovi propuštění, a tak se dostala ještě ten den v pořádku domů. Ihned od 20. listopadu se zapojila do studentské stávky, ve škole se podílela na tisku propagačních letáků podporujících generální stávku a Občanské fórum. Po střední škole pracovala jako paspartérka a jako dokumentátor v Archeologickém ústavu v Praze. V letech 1995 až 1998 vystudovala soukromou školu restaurování a konzervačních technik v Litomyšli. Nakonec zakotvila jako restaurátor v Národním archivu, kde pracuje dodnes (2020). Stále se zajímá o dění ve společnosti a je občansky aktivní.