Ing. Ivan Chvatík

* 1941

  • "Julius Tomin to zahájil dopisem do Oxfordu a rozjel to. Fungovalo to tak, že měl kroužek, kam chodila většinou mladá undergroundová skupina. Julius byl takový téměř provokatér – záměrně to dělal úplně otevřeně. Takže v podstatě vždy, když tam nějaký návštěvník přijel, tak tam vtrhla policie, po polovičce to přerušila a toho člověka vypověděli. Mysleli jsme, že je škoda to dělat jen takto, tak jsme nakonec vymysleli následující postup. Oni většinou přijížděli na víkend jako turisté, tak první přednášku jsme udělali u Petra Rezka nebo u mě nebo u Ivana Santara, a tu jsme udělali tajně pro tu skupinu lidí, kteří se policejním obtěžováním chtěli vyhnout. A teprve na druhý večer návštěvník šel přednášející k Juliu Tominovi, respektive Ladislavu Hejdánkovi, který seminář dělal také otevřeně, a tam to buď proběhlo, nebo skončilo policejním zásahem."

  • "Dělali jsme to tak, že [Patočkovy] věci, které už nějakým způsobem vyšly, třeba před válkou, jsme nakopírovali na xeroxu a do samizdatových svazků jsme dali tyto kopie, jednak aby se to nemuselo přepisovat na psacím stroji a nedělaly se v tom překlepy, a jednak, aby to mohlo sloužit jako spolehlivý dokument, protože ty věci se nedaly vypůjčovat v knihovně. Pokud jsme je neměli a potřebovali jsme je z knihovny, tak jsme je museli získat pomocí někoho, kdo tam byl zaměstnán a tajně nám to přinesl. A jak to bylo s tím xeroxováním? Na začátku roku 1976 jsem byl na krátkém vojenském cvičení pro záložáky ve Kbelích, kde jsem se seznámil s Jiřím Vrtiškou, který byl stejně starý a také byl na tom cvičení. Ukázalo se, že je šéf rozmnožovny na Ministerstvu financí a že je zároveň slušný člověk – byl ve straně ze zištných důvodů, ale byl to původně syn nějakého skauta, zálesáka. Tak jsem začal zkoušet, jestli by se u něho dalo xeroxovat. Já jsem měl samozřejmě nevelký xerox u počítače v práci, ale protože tenkrát se ty selenové bubny brzy poškrábaly a na kopiích to nechávalo šmouhy, které byly na každé kopii přesně stejné, bylo jasné, že kdyby někdo chtěl identifikovat, odkud ta kopie je, tak by to snadno zjistil. Oni tenkrát měli ty kopírovací stroje, kterých bylo ve státě málo, určitě všechny na seznamu a nebylo by pro ně problém to zjistit. Takže tam jsem dělal kopie jen pro svou osobní malou potřebu. Ale u toho Vrtišky jsem nakonec dosáhl toho, že pro mě dělal kopírování samizdatových věcí opravdu ve velkém měřítku. Podařilo se nám to rozvinout takovým způsobem, že jsem k němu chodil dvakrát týdně, vždycky jsem přinesl velkou tašku s malou krabičkou podkladů a odnášel jsem si tu samou tašku, nebo dvě, plné kopií. Neměl jsem auto, tak jsem to vozil metrem z Malostranské, kde je za rohem Ministerstvo financí, na Můstek. Bydlel jsem v Nekázance, takže z Můstku už jsem to donesl domů. Dodnes nevím, jestli to policie věděla a jak. Myslím si, že pokud věděli, že takovýto velký rozsah kopírování existuje, tak si nemohli představit, že by se to dalo dělat bez automobilu. Ten já jsem neměl, takže patrně jsem byl jakoby mimo hru. Takhle to probíhalo."

  • "Z tramvaje nás tam pustili. Hřbitov byl plný lidí, takže jsme věděli, že dostat se tam dalo. Ale víme, že automobilové návštěvníky tam nepouštěli, zastavovali je daleko před hřbitovem. Proběhlo to známým způsobem: rušeno helikoptérami nízko lítajícími, plochodrážní motocykly vedle Břevnovského hřbitova túrovali strašně hlasitým způsobem, takže žádný proslov nebyl slyšet. Měl ho jenom formálně kněz, o kterém se ukázalo, že byl dlouholetým spolupracovníkem Státní bezpečnosti. A policejní kamery, tenkrát nové videokamery Sony, to natáčely z hřbitovních zdí – ten hrob je docela blízko hřbitovní zdi –, takže měli docela podrobnou dokumentaci o lidech, kteří tam byli."

  • „Po té schůzce [Jana Patočky s holandským ministrem zahraničí van der Stoelem] byl velký šrumec, protože to státní orgány nečekaly. Prezident Husák se odmítl s van der Stoelem setkat, přestože to bylo naplánováno, a Patočku začali vyslýchat. Ten kritický den byl 2. nebo 3. března [1977], kdy ho vyzvedli už brzy ráno a vyslýchali ho celý den až do noci, vrátili ho domů kolem jedenácté hodiny. Je pravda, že mu mezitím dali oběd někde na Kladně. Vozili ho autem sem tam. Dělali to proto, že toho dne bylo slavnostní otevření německého velvyslanectví, které tenkrát dostalo budovu, kterou má dodnes. Předtím měli jen rezidenci velvyslance, neměli velvyslanectví, to dostali až v tom roce 1977. A státní a policejní orgány se začaly bát, že ten nenápadný Patočka by tam mohl přijít a udělat tam další průšvih. Takže aby se to nemohlo stát, tak ho celý den vozili v autě a vyslýchali pořád dokola. To ho silně unavilo, a protože nebyl docela zdráv, tak se doma po půlnoci dost špatně zhroutil a museli jej odvézt do nemocnice na Strahově, kde střídavě byl v lepším a horším stavu. Napsal tam několik krátkých textů o Chartě, jedno- nebo dvoustránkových provolání, která jsou docela důležitá a daly Chartě vysoký mravní pathos. A 13. března zemřel.“

  • "Patočkovi postupně omezovali činnost, až nakonec v roce 1972 dovršil 65. rok věku. Narozeniny měl 1. června a to zároveň byla poslední přednáška semestru. Neprodloužili mu úvazek a poslali ho do penze. Dokonce kvůli tomu tenkrát přijali nový zákon, který dodnes platí a který měl ten smysl, že bylo možno profesora poslat do penze, když se ukázalo, že už není tak docela při smyslech, ale naopak bylo normální praxí – a dodnes je – že když při smyslech je, tak může bez problému dál pracovat ve svém profesorském zaměstnání. Ale tady se to aplikovalo tímto násilným způsobem, že prostě musel odejít do penze. A tímto způsobem se tenkrát zbavili velké řady starších intelektuálů, kteří se tam udrželi ještě z doby před okupací a byli pro normalizaci už velice nežádoucí."

  • "Mezitím jsem k Patočkovi občas chodil na nějakou tu konzultaci. Ale pak ho vyhodili z fakulty a mně to začalo být líto, že jsem u toho s ním sám, a také si nemůžete vše zapisovat, když jste u toho jen dva. Tak jsem říkal, že by možná nebylo marné uspořádat nějaké semináře, když už nebyly semináře na fakultě, a že mám kamarády, se kterými jsme ho pečlivě sledovali. Tak jsem s ním domluvil, že k němu budeme chodit všichni. A když viděl, že jsme takováto skupina, tak jsme se na jeho návrh rozhodli, že budeme systematicky číst Heideggerovo základní a největší dílo Bytí a čas. A to jsme pak dělali každý týden."

  • „Protože my jsme okamžitě pochopili, že ten Patočka je něco výjimečného, takže když začal přednášet na podzim 1968 jako řádný profesor, tak jsme to hned začali podrobně zapisovat. Vytvořili jsme takovou metodu, že každý z nás – z takové pětice, nebo kolik nás bylo, možná občas i víc – jsme psali tu větu, kterou řekl, tak dlouho, dokud jsme si ji pamatovali, bez ohledu na to, že třeba pak mluvil dál. Protože jsme doufali, že ten druhý z nás bude psát jinou větu, co si ji pamatuje celou, a když je nás pět šest, tak že statisticky pokryjeme všechno, co říká. A po přednášce, to byla vždycky taková dvouhodinovka, jsme šli na oběd a pak jsme se odebrali k Jiřímu Polívkovi. Tam jsme v těch pěti šesti lidech ty zápisy detailně probrali a vytvořili jsme z nich definitivní text. Takže tímhle způsobem vznikaly ty první zápisy, které jsme potom publikovali. A mezitím jsem začal vozit ty magnetofony, tak pak jsme to kombinovali – ten magnetofon s těmi zápisy. Ty magnetofony nebyly nic tak technicky výjimečného. A hlavně tenkrát se ještě vůbec neslušelo postavit profesorovi mikrofon na katedru, to se nikdo neodvážil, a v tom sále to přece jen bylo daleko, takže jsme to kombinovali s tím zápisem a všechny jeho oficiální přednášky jsme tímto způsobem zaznamenali, a jak říkám, už vlastně i publikovali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 20.03.2018

    (audio)
    délka: 04:24:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 21.06.2021

    (audio)
    délka: 01:23:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 06.09.2021

    (audio)
    délka: 02:22:33
    nahrávka pořízena v rámci projektu Pamětníci Prahy 3 vyprávějí
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Filozofii jsme nedělali jako zaměstnání, ale jako doopravdickou věc

Filozofické soustředění na pamětníkově chatě, pamětník uprostřed, vlevo Hanka Hlaváčková, vpravo vykukuje Petr Rezek  Zbečno, asi 1. polovina 80. let
Filozofické soustředění na pamětníkově chatě, pamětník uprostřed, vlevo Hanka Hlaváčková, vpravo vykukuje Petr Rezek Zbečno, asi 1. polovina 80. let
zdroj: archiv pamětníka

Ivan Chvatík se narodil v Olomouci 15. září 1941. Vystudoval jadernou fyziku na ČVUT v Praze. Po krátkém působení v oddělení logiky podniku Aritma pracoval jako vedoucí technického oddělení výpočetního střediska Továren strojírenské techniky v Praze (1967–1989). Staral se o provoz švédského počítače Datasaab. Paralelně se věnoval filozofii. Od podzimu 1968 navštěvoval Patočkovy přednášky na Filozofické fakultě UK a o rok později se stal jeho externím aspirantem. Po Patočkově nuceném odchodu z fakulty v roce 1972 organizoval bytové semináře u Patočky doma, jakož i jeho přednáškový cyklus Péče o duši, posléze vydaný pod názvem Platón a Evropa. Po Patočkově smrti v březnu 1977 s přáteli zachránili jeho literární pozůstalost a průběžně ji samizdatově vydávali (27 svazků, dnes označovaných jako Archivní soubor prací Jana Patočky). V 80. letech zajišťoval překlady i exilové vydávání Patočkových děl, byl aktivním účastníkem a organizátorem bytových filozofických seminářů a věnoval se překladu díla Martina Heideggera. Hned po revoluci spolu s Pavlem Koubou založil Archiv Jana Patočky. V 90. letech se zapojil do zakládání Středoevropské univerzity v Praze. Pokračuje ve vydávání Patočkových Sebraných spisů, jejichž koncepce částečně navázala na Archivní soubor, a stará se o Patočkův odkaz. Za svou činnost byl oceněn Univerzitou Karlovou, Akademií věd ČR a Nadací Vize 97. V roce 2021 nadále působil na pozici zástupce vedoucího Archivu Jana Patočky.