Věra Chudobová

„V pětačtyřicátém roce, když už bylo po válce, k nám přišel pan ředitel jednou s takovou pěknou holkou a říkal: ‚Tady mám jednu vaši novou kamarádku, ta s vámi bude teď chodit do třídy, buďte na ni hodný. Neměla to pěkný, byla v koncentráku a měla těžký život, tak na ni buďte hodný a se vším jí pomáhejte.‘ A ona byla hrozně chytrá. Byla Židovka, jmenovala se Ruth Feldmanová. Byla moc hezká a chytrá, všechno uměla. Hned se naučila a uměla česky i německy, všechno jí šlo. Ale neuměla moc na ruce, pořád se jí lepily, tak neuměla šít a vyšívat. Tak jsem jí to pletla já a paní učitelka vždycky říkala, že to nepletla ona, a ona, že ne. Nikdy nelhala, byla to moc hodná holka.“

„Nejhorší byli Američané, ti lítali jeden vedle druhého a pouštěli to takhle. Říkali jsme, že jsou to největší surovci. Pak ještě lítali Angličané a ti létali rozvětveně, tam bylo hodně Čechů. Ti bomby nepouštěli. V tomhle baráku jsme měli nevybuchlou bombu, tady nám ji pustili. Kdyby vybouchla, tak jsme byli všichni zabití, ale nevybouchlo to, tak nám to tu nechali odkryté a po válce z toho udělali výtah. Poslední tři měsíce už jsme bydleli jen ve sklepích v noci. Ve dne jsme chodili takhle, pokud to šlo, ale jinak jsme museli být schovaní, protože to bylo dost nebezpečné. Nebylo to hezké ve válce.“