Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Chudobová (* 1935)

• narodila se 26. května 1935

• zažila 2. světovou válku

• na konci války prožila bombardování Brna

• po válce byla svědkyní odsunu německých sousedů

• vystudovala obchodní akademii

• celý život pracovala jako finanční úřednice

• v době invaze vojsk Varšavské smlouvy byla s rodinou v zahraničí, vrátili se domů až v říjnu

• v roce 2024 žila v Týnci nad Labem

Zažila německou okupaci, druhou světovou válku, odsun Němců, vítězný únor i vpád vojsk Varšavské smlouvy. Sametovou revoluci vítala už jako čerstvá důchodkyně. 

Věra Chudobová se narodila v květnu 1935 v Brně do rodiny obchodního zástupce Vojtěcha Vacka a jeho manželky Marie, která se živila výrobou klobouků. První republiku pamětnice zažila jen jako malá holčička, válečné vzpomínky už má silnější. Už v pěti letech ji tatínek, vášnivý sportovec, přivedl do Sokola. „Stála jsem bosýma nohama na žíněnce a hrozně se mi líbil ten materiál,” vybavuje si jednu z prvních dětských vzpomínek. V Sokolu se věnovala hlavně běhu a cvičení na kruzích. „Vždycky nám ty kruhy pustili dolů, protože jsme byli mrňaví. Bylo to moc pěkný.” Sokolská aktivita jí bohužel nevydržela dlouho, protože zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich Československou obec sokolskou v roce 1941 rozpustil. Lásku ke sportu si ale Věra Chudobová uchovala po celý život. 

Jako malé děvče se svou rodinou žila v bytovém domě v brněnském Veveří. Vnímala hlavně velkou pospolitost všech obyvatel domu, i když v něm žily i německé rodiny. „Všechno to byli slušní lidé. Večer se vždycky poslouchal Londýn, hučelo to na celou ulici, každý to slyšel. Pouštěl to náš domovník pan Tůma. A nikdo nás neudal,” vzpomíná. S německými rodinami neměla jedinou zlou zkušenost. „Ti, kteří měli Ádu rádi, tak šli s ním. Ale ti, co ne, tam s námi normálně žili,” vysvětluje. Jedna německá sousedka ji jako malou holčičku učila vyšívat a háčkovat. 
Konec války byl pro Vackovy náročný. Město bylo několikrát bombardováno a Vackovi se tak museli často schovávat. „Já jsem se bála každý den. Když začaly houkat sirény, tak jsme se museli jít schovat do krytu. Poslední tři měsíce jsme bydleli už jen ve sklepích, protože jsme se báli, že to bude padat. Nebylo to hezký.” I proto se Vackovi ke konci války odstěhovali z Brna na chatu na přehradě. Tatínkovi se ji podařilo pronajmout. „Řekli mu, že si tam může dělat, co chce, hlavně když přežijeme. Tak jsme poslední dny před koncem války bydleli na chatě. Bylo tam všechno klidné,” vypráví o dočasném bydlení. Po konci války se přestěhovali zpátky do Brna. „Každý jásal a lidi říkali, že už žádná válka nikdy nebude,” vybavuje si první květnové týdny roku 1945. 

Byli jsme smutní, že Němci odchází

Radost ale netrvala dlouho, krátce po válce začaly odsuny Němců. A i když v brněnském Veveří žila rodina Vacků s německými sousedy v poklidu, stejně se museli dívat na to, jak si balí zavazadla a odchází. „Bylo to moc smutné a ošklivé. Maminka nám říkala, ať vůbec nechodíme z baráku. Žili tam s námi celou válku,” vybavuje si pamětnice. Němci měli během odsunu povoleno vzít si jen omezené množství věcí. Sousedé Kiesewetterovi tak museli v Brně nechat několik obrazů. „Neměli děti, tak všechno dávali do hodnotných věcí. Měli originály obrazů všeho možného. Pan Kiesewetter nám říkal, že co si nebudeme chtít vzít, máme dát do muzea. Pan Tůma to sesbíral a pak je odvozil do muzea,” vypráví Věra Chudobová. 

Po druhé světové válce k nim do školy přišla nová žákyně. „Byla hrozně chytrá, jmenovala se Ruth Feldmanová. Neměla to pěkný, byla v koncentráku. Pan ředitel nám řekl, ať jsme na ni hodný a pomáháme jí,” vybavuje si pamětnice svoji kamarádku. V Brně nebyla dlouho, v roce 1948 odešla do Izraele. „Adoptoval si ji nějaký pan doktor, který přežil válku a vrátil se z Ameriky. Ona se v tom Izraeli pak provdala za nějakého anglického vojáka a měli spolu holčičku,” vypráví Věra Chudobová. V té době ale už od své kamarádky Ruth zprávy neměla, vše se dozvěděla, až když se ji později snažila kontaktovat přes Červený kříž. Ten jí mimo jiné sdělil, že Ruth zemřela při náhodné přestřelce. 

V té době už měla Věra Chudobová vystudovanou obecní i měšťanskou školu v Brně. Rodina se pak z Brna přesunula do Týnce nad Labem a přišel čas, aby si dospívající Věra vybrala střední školu. „Neměla jsem moc na výběr, co bych mohla dělat. Dělala jsem přijímačky na umělecko-průmyslovou školu, které jsem udělala, ale řekli mi, že mě nemůžou vzít, protože jsem měla napsaný zelený zákal. Že bych mohla oslepnout, takže nebudu na práci s něčím jemným. Takže jsem mohla jedině na ekonomku,” vysvětluje. Vystudovala proto obchodní akademii v Kolíně a po maturitě dostala pracovní umístěnku do Prahy. Krátce pracovala jako finanční účetní v Energoinvestu Praha. „Pak mi říkali, že když bydlím v Týnci, kde se bude stavět velká elektrárna, tak ať jdu tam. Tak jsem přešla na elektrárnu Chvaletice.” V elektrárně Věra Chudobová pracovala celý život až do důchodu. 

Každý nemá náturu na emigraci

Když pracovala v Praze, potkala svého budoucího muže Františka Chudobu, kterého si v září 1955 vzala. Pocházel z česko-německé rodiny, která žila v Ústí nad Labem. V roce 1957 se jim narodila dcera Monika a o tři roky později do rodiny přibyla druhá dcera Eva. Rodina Chudobova žila v Týnci nad Labem a své děti se snažila vychovávat co nejlépe – navzdory všudypřítomné ideologii a propagandě. „Museli jsme dělat, co nám řekli. Ale pokud se nikdo nevzpouzel, tak to šlo. A když se vzpouzel, tak ho zavřeli. Nebylo to hezký, ale všechno jsme to nějak přežili,” vzpomíná na období komunismu. „Hlavně chtěli, aby lidé byli ve straně, a kdo tam nebyl, tak to měl špatný. Ale od nás nebyl ve straně nikdo,” přiznává pamětnice. Část její rodiny navíc žila v zahraničí. Manželův bratr utekl do Německa, jiný příbuzný žil až v daleké Austrálii. Chudobovi ale o emigraci neuvažovali. 

Shodou okolností však byli za hranicemi Československa v době invaze vojsk Varšavské smlouvy. Celá rodina se v srpnu 1968 vydala na dovolenou do Bulharska. „Nemohli jsme se pak dostat domů. A oni nás lákali, abychom jeli do Kanady. Ale já jsem říkala, že nemůžu nikam odjet, že chci jen domů. Každý na to nemá náturu,” vysvětluje Věra Chudobová. Z Bulharska se zpátky domů dostali až v říjnu. 

Tvrdá normalizace je zastihla stejně jako všechny ostatní Čechoslováky. Z pozdního návratu nikdo důsledky nevyvozoval, příbuzní v zahraničí ale znamenali v sedmdesátých letech problém. Když se dcery hlásily na vysněnou pedagogickou střední školu, přišel zákaz. „Paní učitelka řekla, jak můžeme být tak drzí a chtít, aby šly na peďák a vychovávaly děti, když je manželův bratr utečený v Německu,” popisuje pamětnice, co komunistickým funkcionářům na rodině vadilo. Sametovou revoluci proto všichni vítali. Věra Chudobová jako stará sokolka obzvlášť. A i více než třicet let po revoluci je na prahu devadesátky pořád aktivní seniorkou.