generálmajor v. v. Ing., CSc Stanislav Chromec

* 1931

  • „Na mém hodnocení se objevilo to, že jsem zaprvé mluvil o československých stokorunách, že se liší, čímž jsem napomáhal šíření protisovětských pomluv. Tam za mnou přišel jeden jejich agent, to jsem nevěděl, že je to jejich agent, měl několik stovek a říkal: ,Podívej, jak se to liší.' Já jsem říkal: ,No, liší se to.' Další věc byla, že jsem se zúčastnil oslav našeho vítězství nad Sověty v létě 1970 na Václavském náměstí. A že jsem prohlásil, že když jsem šel kolem toho, jak rozbíjeli výkladní skříň Aeroflotu, že jsem jaksi necítil potřebu se toho zúčastnit. A oni to napsali tak, že jsem prohlásil, že kdybych býval cítil potřebu, tak bych do té výlohy Aeroflotu taky kopl. A pak byla další věc, že jsem jako člen vědecké rady ústavu souhlasil s odesláním soustrastného telegramu prezidentovi republiky ve věci Jana Palacha. A ještě pak jednu takovouhle pitomost. Tohle byly věci, kvůli kterým mi bylo zrušeno členství ve straně a byl jsem vyhozen z armády.“

  • „Představte se, že když už jsem byl v civilu, náčelník generálního štábu Rusov na mě podal trestní oznámení, že já a ten můj kolega Vácha, se kterým jsme studovali na Vysoké škole ekonomické a psali jsme spolu tu závěrečnou zprávu, ve které jsme analyzovali systém řízení a velení v armádě a prognózovali další vývoj… Končilo to ,Sbohem, armádo!'... Tak tohle prostě náčelník generálního štábu pochopil jako práci, ve které jsme zneužili pravidla pro práci s přísně tajnými materiály zvláštní důležitosti. Ani náhodou! Já jsem to šel ohlásit tomu řediteli Klasnovi. Měl jsem možná slzy v očích. A on říká: ,A dopustili jste se toho?' Říkal jsem: ,Ani náhodou!' A on mi řekl: ,Nechal jste si aspoň jeden výtisk toho dokumentu, kvůli kterému jste stíhán?' Já jsem chvíli mlčel, věděl jsem, že mě o něj požádá. A říkal jsem si, že mu natolik důvěřuju, že mu ho dám. A dal jsem mu ho a on mě zachránil. Když jsem byl po třech měsících u posledního výslechu na Pnakráci, tak ten vojenský prokurátor mě chvíli taha za fusekli. Měl jsem s sebou jeden výtisk, do kterého jsem mu napsal věnování. A pak mi řekl: ,Řízení proti vám bylo zastaveno pro nedostatek důkazů.' Nemohli mít žádné důkazy. My jsme to psali v době, kdy jsme k přísně tajným materiálům už ani neměl přístup. No prostě, byl to úplný nesmysl. A to mě zachránil ten Klasna. On se obrátil na svoje soudruhy a řekl jim, že stojí za mnou, že to je prostě nesmysl. Jinak mi hrozilo, nebo nám oběma, spodní hranice osm let vězení a horní doživotí. To nebyla žádná sranda.“

  • „A mimochodem, když jsem pak byl odložen v té kanceláři, kde jsem čekal na vyhazov, obrátil se na mě kontráš major Hedea. Rozhodl o mém osudu, taky strašlivě. My jsme se jednou potkali na lyžích ve Velké Fatře, v zařízení Volareza (Vojenská lázeňská a rekreační zařízení). On tam byl na běžkách, já jsem byl na sjezdovkách a jenom jsme se registrovali. Přišel ke mně a říká mi: ,Soudruhu podplukovníku, já vím, že nemáte kontráše rád, ale já bych strašně rád věděl o tom, jak probíhá ta reorganizace z té druhé strany. Mohl bych si s vámi na to téma promluvit?' Tak jsem se s ním třikrát sešel, řekl jsem mu, co se děje s tím ústavem, když postupně likvidují celé to výzkumné jádro. Sedmdesát procent tvůrčího jádra ústavu vyhodili. A on mě vyslechl a měl mě rád, myslel si, že mě zachrání. Tak mě pozval do Demínky, někdy v září nebo v srpnu 1970, a říká: ,Dneska mi tady podepíšeš dvě věci.' Já už jsem věděl, co bude. ,Za prvé, že budeš se mnou spolupracovat v Dukle v házené.' Já jsem říkal: ,Nezlobte se, ale já jsem nikdy házenou nehrál a to nemohu přijmout, jsem naprosto nekvalifikovaný v té oblasti.' ,A za druhé, že mi podepíšeš spolupráci.' Na to jsem mu řekl: ,Ani náhodou, to se bavíme naposled.' A on si byl jistý, že mě zachrání, tak si mě zapsal. A pak se stalo to, že když končila republika, tak mi náčelník generálního štábu Karel Pezl, což byl můj kamarád, řekl: ,Stando, druhého ledna u mě nastupuješ na generálním štábu jako šéf pozemního vojska.' Já jsem řekl: ,Dobře, budu se hlásit.' Já jsem tam druhého ledna nastoupil, ptal jsem se, kde sedím, a řekli mi: ,Vy tady nejste.' Nevěděl jsem proč, co se stalo. Oni zjistili, že ten Hedea si mě zapsal. Protože ti kluci, co přežili rok 1968, neměl k nám, kteří jsme se vrátili, moc dobrý vztah. Ačkoli já jsem proti nim nic neměl, věděl jsem, jak to všechno bylo. A oni to tam našli. Potom v roce 1974 to zrušili (přestali ho vést jako spolupracovníka, pozn. red.). Když ten Hedea zemřel, poslali za mnou jeho nástupce. To už jsem byl v civilu, na šestatřicátý pokus jsem našel zaměstnání. Začal se mnou mluvit a říkal, já jsem přišel od Hedey. Já jsem říkal: ,A tak co chcete?' On chtěl, abych s ním spolupracoval. Já jsem řekl: ,Ani náhodou.' Takže to zrušili, ode mě neměli nic. V roce 1970 to zapsal, v roce 1970 mě vyhodili a v roce 1974 to zrušili, protože neměli nic než to, co si tam zapsal Hedea. Ale přesto jsem to místo nedostal. A pak už jsem se vezl a šlo to za mnou pořád. Pak to proti mě zneužívali, i když už jsem pracoval ve Svazu důstojníků a praporčíků Armády České republiky, kde jsem ještě pořád prvním místopředsedou. Ten Hedea mě měl natolik rád, že když umíral, tak mi volal. On se se mnou loučil. I když to byl kontráš, a já jsem kontráše opravdu nesnášel, tak to byl zajímavý člověk. On mě měl rád, on mě chtěl zachránit, ale takovou záchranu jsem nechtěl a nemohl jsem ji přijmout. Nic jsem mu nepodepsal, vůbec. Neměl ode mě jediné slovo písemně. Jenom jsem mu řekl, co si myslím o tom, co dělají, a jaké to má důsledky pro likvidaci toho ústavu. Nic víc, nic míň. A takhle jsem na to pak doplatil.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 06.03.2023

    (audio)
    délka: 01:55:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po propuštění z armády se ze mě stal občan nižší kategorie

Stanislav Chromec při natáčení, 2023
Stanislav Chromec při natáčení, 2023
zdroj: Post Bellum

Stanislav Chromec se narodil 26. září 1931 v Těšeticích, vyrůstal v Jičíně. Jeho otec Jan Chromec byl kapelníkem vojenské dechovky, matka Zdena byla v domácnosti. V době druhé světové války nemohl Stanislav Chromec studovat na gymnáziu kvůli otcovu částečně židovskému původu. Po osvobození byl přijat do kvinty jičínského Raisova reálného gymnázia, roku 1949 přestoupil do oktávy Vojenského gymnázia v Moravské Třebové, kde odmaturoval. Dále studoval na Vojenské akademii, posléze přejmenované na Vojenské učiliště protivzdušné obrany, a na Fakultě vyšších velitelů Vojenské technické akademie v Brně. Roku 1955 vstoupil do KSČ. Další vzdělání získal studiem při zaměstnání Elektrotechnické fakulty ČVUT a postgraduálním studiem systémového inženýrství na VŠE. V roce 1968 obhájil dizertační práci na téma algoritmizace a počítačového řešení rozhodovacích procesů v armádě. Hodnost kandidáta věd mu byla v roce 1978 odebrána, po roce 1989 ji získal zpět. Po absolvování školy působil jako pedagog a vědecký pracovník na Vojenské politické akademii v Praze a jako důstojník operačního oddělení vojskové protiletadlové divize. Od roku 1967 pracoval pro Výzkumný ústav 401 Generálního štábu ČSLA. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v ústavu začaly normalizační čistky a velká část vědeckých pracovníků byla propuštěna. V tomto vypjatém období se Stanislav Chromec několikrát sešel s důstojníkem vojenské kontrarozvědky, závazek spolupráce však podle svých slov nepodepsal. V letech 1969–1973 byl evidován jako tajný spolupracovník vojenské kontrarozvědky v kategorii důvěrník, jeho spis byl roku 1974 skartován. V letech 1970–1971 byl nejprve vyhozen z KSČ a potom také ze zaměstnání. Po propuštění z armády obtížně hledal práci. Uplatnění našel jako systémový inženýr v Agroprojektu Praha (1971–1975). V roce 1972 na něj náčelník Generálního štábu ČSLA podal trestní oznámení pro údajné zneužití pravidel při práci s přísně tajnými materiály; obvinění bylo staženo pro nedostatek důkazů. Od roku 1975 do roku 1990 pracoval pro Výzkumný ústav strojírenské technologie a ekonomiky a Ústav technologie a racionalizace. V roce 1990 se vrátil do armády v hodnosti plukovníka, posléze byl povýšen na generálmajora. Působil na ministerstvu obrany jako náčelník správy strategického rozvoje armády, zaměřoval se zejména na logistiku a výpočetní techniku. V roce 1994 ukončil aktivní činnost v armádě, dále se však věnoval tématům propojujícím informatiku a armádu. Publikoval odborné práce, zastával mnoho funkcí ve spřízněných oborech.