Erhard Chrobák

„Potom jsem byl jako Němec, protože oni [Němci] vzali a vytrhli Hlučínsko z Čech. Pak museli všichni rukovat na vojnu. Já také. Měl jsem sedmnáct roků, ještě ani ne. Byl jsem povolaný do Opavy na úřad, a tam mi řekli, za pár dnů mám nastoupit do služby, a že mám mít s sebou jídlo na tři dny. Maminka mi nachystala chleba a všechno a šel jsem do Opavy na úřad. Byla tam přistavena německá auta a všichni, co byli z Hlučínska předvolaní, nastoupili do těch aut a vezli nás až do Ratiboře. Tam, na hřišti, jsem viděl plno německých aut. Pak přišel německý velitel a museli jsme se postavit do řady. Bylo nás tam z dědin na Hlučínsku, kteří dovršili sedmnáct let, pár set, sedm set osm set, možná více. Pak nám řekli: ‚Je vojna, musíte mít pochopení. Všichni pojedete kopat zákopy do Polska.‘ Pak to ale změnili. Posadili nás do aut a zavezli do Německa.“

„Zavezli nás do Pacova, to bylo někde v Čechách. Byly tam kasárny, vybombardované, všecko bylo rozbité. A tam nás, zajatce, zavezli. Dozor tam už měli starší čeští vojáci. Tam jsem byl asi dva měsíce, možná šest týdnů. Jídlo jsme dostávali, ale moc ne. Byl tam velký oplocený prostor a viděl jsem, že za plotem chodí lidé. A najednou jsem viděl takového pána, malého a psa. Říkal jsem si, že už musím něco udělat. Našel jsem nějakou tužku a kus papírku, napsal jsem tam své jméno a kde se nacházím. A hodil jsem to přes ten plot. Ten malý pejsek k tomu letěl, vzal to, ale pán mu ten můj lístek odebral. Potom najednou přišla moje sestra. Měla dvacet nebo jednadvacet roků. Ten muž to poslal. A sestra byla odvážná a přijela do toho tábora. Přišla ke strážnici a chtěla se mnou mluvit: ‚Ne, ne. Ten si musí odpykat svoje. Ven! Běžte ven.‘“