Antonín Chloupek

„Když jsem ráno vstával, toho 21. srpna, tak mě udivil jinej zvuk z ulice. Běžně jezdily autobusy, tramvaje, běžnej provoz, lidi choděj do práce. Bylo takový zvláštní ticho. Nejezdily dopravní prostředky, to znamená hromadná městská doprava ani osobní nebo nákladní automobily, jenom lidi chodili. Kouknu z okna – před samoobsluhou narůstala fronta, protože lidi měli strach, že bude válka, že nebudou potraviny, tak asi každej si chtěl nakoupit. Tak jsem viděl, jak před samoobsluhou narůstá fronta, že lidi měli snahu si něco koupit. Jinak nejezdila, jak už jsem říkal, ta městská doprava, to dělalo to zvláštní, ten jinej zvuk té ulice. A dozvěděl jsem se to z rádia vlastně, protože jsem vstal, zapnul jsem rádio a v rádiu hlásili, že jsme byli obsazeni armádama Varšavské smlouvy.“

„S mým kamarádem jsme jednou jeli z těch kurzů, který se ne vždycky dělaly v Praze, z těch kurzů té výtvarné fotografie, a vraceli jsme se do Prahy a tam nás stopovaly dvě děvčata. Tak ty dvě děvčata jsme naložili. No a dojely, já nevím, kus cesty a zase vystoupily a my jsme se s nima běžně bavili jenom, akorát jsme řekli, no když by někdy přijely do Prahy, že nás můžou přijít navštívit. No tak jsme to nepovažovali, že se to uskuteční. Ale ty děvčata, to byly sestřičky, vychovatelky z dětské ozdravovny Lázně svaté Kateřiny tady u Počátek. A zrovna to léto byla spartakiáda a ty dvě sestřičky, ty děvčata, co jsme svezli, tak přijely do Prahy s dětma jako dozor na tu spartakiádu. Tak jsme jim dali telefonní číslo, tak nám zavolaly, že teda do Prahy přijely, že jsou tady na spartakiádě a že se můžeme sejít. Tak to dopadlo, že vlastně s tou jednou slečnou jsme se do sebe zamilovali, bych to takhle řekl, a nakonec jsme se rozhodli, že uzavřeme manželství.“