Vlasta Chládková

„Finančně, no vzhledem k tomu, že to byla záležitost poměrně levná i na tehdejší dobu." „Myslíš, studovat v Praze?“ "Jako studovat v Praze na koleji. Tenkrát kolej se platila 50 korun za měsíc. Tramvajenku jsem platila 30 korun za měsíc a cesta do Prahy mě stála 10 korun. Oběd v menze byl za 2,60, stejně tak večeře a já jsem vlastně z té večeře ještě měla snídani, protože mi to stačilo. Něco jsem si přivezla z domu, nějaké jídlo, když jsem jezdila na víkendy domů, takže já jsem vlastně docela dobře vyšla. Takže já jsem ani nějaké peníze navíc moc nepotřebovala. Později, asi od druhého nebo třetího ročníku jsem dávala kondice." „V ruštině nebo angličtině?“ "V angličtině, takže jsem měla tenkrát 10 korun za hodinu. Ty kondice jsem sice dávala jenom dvě v týdnu, ale bylo to 20 korun a to bylo tenkrát poměrně hodně. Takže když jsem něco málo potřebovala, nějakou knihu nebo něco takového, na to jsem měla a samozřejmě nějaké peníze jsem od rodičů měla, ale to už si vůbec nepamatuju, kolik mi dávali tenkrát.“

„Na to mám také určité osobní vzpomínky, ačkoli mě tenkrát nebylo ani deset let. Asi tak rok předtím chodili lidé, kteří přesvědčovali obyvatele Šiškovic, aby vstoupili do družstva, aby založili družstvo. Mám vzpomínku na dva takové vysoké chlapy, bych řekla, v dlouhých pláštích s klobouky na hlavě, jak neustále chodili za tatínkem a otravovali ho. Přesvědčovali. A on opravdu zkraje, zpočátku nechtěl do toho družstva vstoupit, ale nakonec se nechal přesvědčit, protože situace těch, kteří opravdu odmítali, tvrdošíjně odmítali, byla hodně, hodně těžká. Protože tenkrát zpravidla jim stát stanovil takové dávky, které museli odvádět – obilí a živočišných produktů, masa, že to nebyli schopní nikdy splnit. To bylo prostě dělané tak schválně, aby to bylo nesplnitelné. Tím pádem oni měli nějaké páky na ty lidi a často ti lidé skončili i ve vězení. To byla opravdu těžká situace, takže ti lidé, pokud chtěli nějak aspoň trochu, trochu žít, tomu většinou podlehli.“