„V tom zámku byly postele, takové sice primitivní, ale na první pomoc to bylo dobré. Dalo se tam topit. Dole byla velká společná kuchyň, kde se vařilo. Tam jsme dostávali obědy a tak dále. A v tom Bzenci to bylo zařízeno tak, že lidé čekali, že si mohli vzít do rodiny nějaké děti, jak se komu líbily. Někdo chtěl chlapce, někdo děvčata. Tak se děti rozebraly. I já jsem šla do jedné rodiny.“
„Tenkrát jel každý do své vlasti, odkud pocházel, kde měl nejblíž rodinu. Také my jsme jeli. Co se dalo dělat? Všichni už věděli, co se bude dít, že může přijít nějaké válečné tažení, tak se lidé připravovali a prodávali, co se dalo. A dělaly se hojné zásoby. Vím, že maminka plnila velké konve sádlem, tak se sádlo běžně ukládalo na zimu. Nebyly ledničky, nebyla elektřina a tak se to dalo uchovat. Zabíjely se husy a prasata, aby byly tuky. A maso se konzervovalo. Nevím už přesně, jak se to dělalo. Tenkrát jsem tomu dokonale nerozuměla, ale jídlo bylo zajištěno. Chleba se napekl. Oblečení se vzalo všechno, také peřiny. Lidé, kteří tam zůstávali, tedy Maďaři, když viděli, že odcházíme, že všechno likvidujeme, tak šli nakupovat. Kupovali po koruně, po dvou korunách všechno, co se dalo. Nechtěli to zadarmo, tak dali aspoň korunu či dvě za slepici nebo husu. Všechno se nedalo zabít a zkonzumovat, protože toho bylo hodně. Tak bylo aspoň pár korun.“
„Měli jsme na statku hodně lidí. Tatínek měl pacholka, který byl u nás celý rok. Pak to byli Maďaři. Ti chytali ryby a obdělávali si svá políčka u chalupy, to jim stačilo. Ale chodívali na sezonní práce. Každý měl určitého sedláka, u kterého pracoval. V létě, když přišla vedra a bývalo více jak 42 stupňů, musel být už na jedenáct hodin oběd na stole. Lidé přišli z pole domů, naobědvali se, lehli si pod strom někde do chládku, dali si klobouk na obličej, aby je neštípaly a nebudily mouchy, a odpočívali do dvou hodin. Když byly dvě nebo půl třetí, šlo se zase na pole. A dělalo se, jak dlouho bylo potřeba. Když se večer ochladilo, šlo se do Dunaje vykoupat. Šli všichni a do vody vzali i koně. Koně se tam postavili a stáli. Ti, kteří patřili k sobě, se opřeli o krky. To jim dělalo dobře. A když se takto zotavili, tak si trochu zaplavali a vyšli z vody ven. A krávy to samé. Chodily přes léto na takové ostrůvky, a to byly ve vodě vidět jen rohy.“
Drahomíra Černotová, za svobodna Besedová, se narodila 9. června 1926 v Šuľanech na Žitném ostrově, na jižním Slovensku. Rodiče tam odjeli ve dvacátých letech osídlovat pohraniční území mladého Československa. Hospodařili na statku se 120 hektary půdy. V listopadu 1938, poté co bylo Československo nuceno na základě arbitrážního jednání ve Vídni postoupit Maďarsku část východního a jižního Slovenska, včetně Žitného ostrova, byli kolonisté vypovězeni a utekli zpět na Moravu. Azyl získali v městě Bzenec. Drahomíra a její sourozenci zpočátku bydleli v tamních rodinách. Po válce rodiče koupili velký statek po Němcích v Šenově u Nového Jičína. Komunisté je v padesátých letech jako soukromé zemědělce šikanovali a nakonec je vystěhovali kvůli stavbě vojenského opravárenského areálu. Rodiče dostali náhradou jen malý byt a živořili s minimálním důchodem. Bratři Miroslav a Radomír byli režimem také vězněni. Drahomíra se po sňatku s Jindřichem Černotou přestěhovala do Ostravy. Oba vstoupili do Církve adventistů sedmého dne. Manžel zemřel ve 42 letech na selhání srdce při práci v dole. Pamětnice pracovala jako účetní na Vysoké škole báňské. V roce 2021 žila střídavě v Ostravě a u vnučky v Praze.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
