Josef Cejpek

* 1944  

  • „To byla dřevěná kaplička hezká, studánka, ta napájela ten rybník, tam i chlapi plavili koně večer v létě nebo dobytek z toho pil. V každém stavení byla studna, tak to bylo něco lepšího pro ty koně.“

  • „Otec už viděl, jak tu bude hospodařit, měl tam už postavený včelín, už tam hospodařil. Máti na to vzpomíná, že se tam nadřela. Dvě děcka, uvařit a ještě hospodářství. Chlapi byli na poli a ženská měla úklid a všechno. V jednapadesátém na podzim přišel befél, že tu oblast zabírá vojenská správa, a začali tam dělat dráty. Prvně vysídlit, najely tam buldozery, deťáci a pétépáci a začali srovnávat vesnici se zemí. To už jsme byli jako dost vystěhovaný, jenom my jsme byli jedni z nejposlednějších.“

  • „Tenkrát neudělovali byty jako domovní správa nebo výbor, to jste si musel sehnat. Někde nabídli, to se nehodilo, sešlo z toho. Potom bylo jedno zbořeniště, kde to nemělo ani moc střechu, vedle evangelického kostela kdysi, tady ve Švermově ulici č. 62. Tak na střechu dali térový papír. Podmínka byla ta, že oba rodiče budou dělat v lese. To bylo lesů. Mezitím už si naši něco našetřili, po x letech, to už jsem chodil do školy, tak si koupili tady Na potoku 227 barák.“

  • „Jenom asi dvě tři rodiny zůstaly ve Slavonicích. To je jedno, kam šli, hlavně že se to vyčistí, aby ty vesnice mohli srovnat se zemí. Těch vesnic tady bylo víc, Leštnice, Kuní, Košťálkov. A dali tam zákaz vstupu, že je to hraniční pásmo, vstup zakázán. A Maříž měla hraniční pásmo – vstup jen na povolení. To byla dvě pásma, jedno mělo černou tabulku a jedno červenou. Ta Maříž, to byla vesnice určena na vymření. Tzn. že si tam nikdo nemohl vyměnit křidlici nebo okna, nikdo se tam nesměl nastěhovat. Přes cestu za Slavonicemi dali závoru, tam postavili ve dne v noci vojáky, měli tam stálou službu a hlídali vstup do Maříže a tím pádem i do Leštnice.“

  • „To jsou takové vzpomínky, že jsem se tam chtěl dostat, ale legálně to nešlo. Na černo jsem si to netroufl, protože za to se střílelo. Když přejdete ty dráty, tak okamžitě vyjedou na gazíkách nebo na koních přijede vojsko. Nikdy jsem se tam nedostal, i když jsem chtěl. Podařilo se mi to, až když se otevřely hranice, tak jsem se tam dostal.“ [„Poznal jste to?“] „Perfektně, všechno. Čí který strom byl, kde jsme bydleli, kde byly ořechy. Akorát mám strach, že když to srovnali se zemí, tak tam bylo hodně sklepů, do jednoho dávali brambory, tam mléko, maso. A jak to srovnali se zemí, tak mám strach, že bych se tam mohl propadnout. On se tam udělal mech, vyrostla tráva, tak spadnete třeba do studně.“

  • „Tvrdý život to byl. Vím, že otec nesplnil jednou, tak přijela kriminálka a zablokovala mu šroťák, že nesplnil obilí, tak přišli a dali mu plombu na šroťák, aby si nemohl pro svoje slepice udělat obilí.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Slavonice, 18.10.2013

    (audio)
    délka: 01:09:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy železné opony - Iron Curtain Stories
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Měl jsem radost, že se tam můžu vrátit

Josef Cejpek
Josef Cejpek
zdroj: Kreisslová

Josef Cejpek se narodil 14. dubna 1944 v obci Boňov u Jaroměřic nad Rokytnou. Jeho rodiče šli jako mnozí další po 2. světové válce osídlovat pohraničí. V Leštnici (německy Lexnitz) u Slavonic zabrali opuštěné hospodářství. Pamětník měl v době příchodu jeho rodiny do Leštnice pouhý rok, proto vesnici bral téměř jako svůj rodný domov. Po nástupu komunistického režimu v Československu došlo ke zpřísnění ostrahy státní hranice s nesocialistickými státy. V roce 1951 bylo podél státních hranic zřízeno zakázané pohraniční pásmo, které postihlo také několik obcí v okolí Slavonic včetně Leštnice. V prosinci 1951 se museli obyvatelé žijící v zakázaném pásmu vystěhovat. Rodina Cejpkových si musela najít nový domov dále od hranic a usadila se v nedalekých Slavonicích. Rodičům byl slíben byt ve městě pod podmínkou, že nastoupí do zaměstnání k Československým státním lesům. Ve Slavonicích Josef Cejpek vychodil základní školu, poté se vyučil v Brně autoklempířem, absolvoval vojenskou službu, oženil se. Do Leštnice se mohl poprvé podívat až po pádu železné opony v roce 1989. V té době však již z obce téměř nic nezůstalo.