Jindřich Čech

* 1950

  • "A to si vzpomínám, že jsme třeba jeli do nějaký slovenský díry, kde vyráběli plastové roury a tam byli dva prodejci, jeden se jmenoval Gajďušek a druhý Kovaczovič a my jsme je tam přemlouvali nad lahvemi kořalky. Museli jsme se s nima totálně opít a ještě jsme jim něco museli strčit. A pak řekl: ´Ja, tož vám to dáme.´ Ale to prostě musel člověk takovýhle věci dělat. Nebo jsme jeli jednou do výrobny pneumatik někde na východním Slovensku a my jsme měli takový anglický bagry a na ty byly speciálně velké pneumatiky, který byly vysoký jak člověk, obrovské pneumatiky a ty byly na příděl. A my jsme tam přijeli a oni řekli: 'Teď vám je nedáme. Těch osm pneumatik. My teď nakládáme vlak do Anglie a tak...' A přišel nějaký chlapík a my jsme mu dali balíček cigaret a on nám je naložil bez papírů. Já jsem řekl šoféru: ´Hele, jeďte do Plzně, zejtra se vraťte.´ A pak jsem si šel pro ten příděl."

  • “Kupodivu jsem měl štěstí na to, že jsem se nedostal do ruky žádnýho surovce. Já jsem docela provokoval. Byl jsem velkej zlobič. A i když chvilku na mě třeba někdy řvali, tak stejně se vlastně nic moc nestalo. A já jsem fakt zlobil. A oni to asi nebrali to vyšetřování taky úplně vážně. Prostě dělali nějakou práci, která je třeba taky ani moc nebavila. Já jsem se potkal po převratu, jednou jsem šel někam, tuším, že k Žumberovi, na oběd a tam bylo plno a u jednoho stolu seděl jenom jeden člověk. Já jsem říkal: ´Je tady volno?´ On zvedl hlavu a říkal: ´Ke mně byste si přisednout nechtěl.´ A byl to estébák, kterej mě vyšetřoval. A já sem říkal: ´Heleďte, co bylo, to bylo, když si můžou podat veteráni z minulých válek ruce, tak co my ne?´ A tak jsme si sedli a začali jsme se bavit. A já jsem se právě na tohle zeptal, říkal jsem: ´Heleďte, já jsem docela zlobil a vlastně se mi nikdy tak zase moc nestalo. Vyjma toho, že mě vyhodili z práce a tak. Ale jako při těch výsleších vlastně nic.´ A on mi říkal: ´Víte, nás to bavilo. My jsme z toho měli velkou legraci a trošku jsme si toho i vážili, protože nám tam chodili lidi, kteří už nám na schodech řekli věci, který jsme ani vědět nepotřebovali. A když se nám tam někdo stavěl na zadní, tak to pro nás bylo takový občerstvení, že?´ Takže ono to fungovalo i takhle jako oboustranně."

  • "Vím, že jsme bydleli v Kollárově ulici v takovém velikém bytě a že tam byly jenom babička a moje matka, strašně ustaraný, a venku že se ozývaly nějaký rány, že to vypadalo jako ohňostroj a otec nebyl doma a to byly ty nepokoje, který v Plzni byly po měnové reformě, kdy škodováci, kteří do té doby podporovali velmi komunisty a komunismus, najednou přišli o výplatu a úspory, tak vyrazili brány a vytáhli do ulic. Na radnici se vyházely nějaké doklady z okna a prostě byla to taková místní vzpoura. A mého otce někdo udal, takže krátce potom najednou zmizel. Já si pamatuju, jak byl zatčený. Já jsem tehdy byl ve vaně, hrál jsem si s takovým mýdlem americkým, které mělo podobu krychličky, která plavala na vodě. A někdo zazvonil a otec byl jenom v trenýrkách a v tričku šel otevřít. Venku třeskutý mráz a on zmizel a nikdo nevěděl, kde je. Po čase jsme se dozvěděli, že je ve vazbě v tom baráku na nábřeží, kde za války sídlilo gestapo. Pak tam byla policie, takový ten kachlíkovej bílý dům a tam nahoře v posledním patře jsou cely a on tam byl ve vyšetřovací vazbě řadu měsíců. Babička měla nějaké kontakty, konexe. Jeden její bratranec byl velký komunistický funkcionář, za války byl s Benešem v Británii, Karel Kreibich. Tak se za ním vypravila a já si myslím, že ho tak dlouho pohlavkovala, než zvedl telefon a řekl: ´Koukejte ho pustit, jo?´ Protože moje babička byla Amazonka. To byla skutečně německá valkýra, který se všichni báli."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 25.03.2024

    (audio)
    délka: 01:04:24
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Plzeň, 28.06.2024

    (audio)
    délka: 01:53:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Odvíjelo se to pro mě od toho původu, i když já jsem za svůj původ nemohl

Na chatě s kočkou v mládí
Na chatě s kočkou v mládí
zdroj: Archiv pamětníka

Jindřich Čech se narodil 15. března 1950 v Plzni. Přibližně v tuto dobu komunisté znárodnili velkou mezinárodní firmu jeho dědečka Aloise na dovoz exotického ovoce. V roce 1953 se otec Jindřich účastnil vzpoury proti tehdejší měnové reformě, chvíli nato ho odvedli do vyšetřovací vazby, kde strávil několik měsíců. Následně byla rodina násilně vystěhována z plzeňského bytu do nevyhovujících podmínek na severní Plzeňsko. Po nějaké době jim byl přidělen jiný byt na Slovanech v Lužické ulici. Nesměl být přijat na klasické studium střední školy. Dostudoval si ji však později při zaměstnání a odmaturoval v roce 1969. V 15 letech se postavil na vlastní nohy. Střídal různá zaměstnání, pracoval např. jako kulisák v DJKT nebo v divadle Alfa či na vykládce uhelných vagónů. Patřil ke společnosti, která se přátelila s akad. mal. Jiřím Kovaříkem, perzekuovaným režimem. V 70. letech se poprvé oženil. Žil tehdy bohémským způsobem životem. Vyšetřovala ho StB a mnohokrát ho povolala k výslechům. V 80. letech se rozvedl a podruhé oženil. Narodila se mu dcera Judita. Kromě rodiny a práce se celou dobu věnoval též malování, jež se mu stalo životní vášní. Po revoluci začínal na volné noze jako malíř. V nové době se mu narodilo druhé dítě, syn Jindřich. Po pracovní stránce se prosadil jako grafik a pracoval pro prestižní mediální domy (např. Vltava Labe Press, Mladá fronta). Přestože již odešel do důchodu, ještě v době natáčení v roce 2024 pracoval. V podstatě zcela změnil odvětví a začal se věnovat opravám elektrických strojů. Stále tvořil, maloval.