"Tak jsme tedy šli na tu hranici. Někteří lidi se vezli, autobusy samozřejmě pendlovaly. A ještě jak to začalo, tak jeden z těch organizátorů, doktor Blažek, volá na centrum pohraničníků a říká, že půjdeme na hranici a on říká, ne, ne, ne, tam nikdy nepůjdete, to je zakázané. To je pásmo, do kterého nesmíte jít, prostě tam se může i střílet. A že se ho neptá, že to zakazuje. A Blažek říká, že mu na ten zákaz kašle a že tam půjdou tisíce lidí. A skutečně tam šly tisíce lidí, lanžhotská muzika tam hrála, na celnici Rakušané měli kotel se svařeným vínem a druhý kotel s gulášem, no a tak se tam družilo. Bylo zajímavé, že tam bylo mnoho lidí, kteří mluvili česky.
No a teďka samozřejmě organizátoři říkali, že se nesmí překročit rakouská hranice, protože to by byl mezinárodní incident. A jak myslíte, že to dopadlo? Jedna skupina zamávala naší vlajkou a už šli do Rakouska. Do sklepu byli pozvaní, tak šli. A potom museli organizátoři dva dny jezdit po Rakousku a odvážet odsud lidi, co se tam zapomněli ve sklepech, zpátky. Měli na to vždy nějaké speciální povolení pro překročení hranic. A byl z toho skutečně takový malý problém, že tedy se Československo muselo omluvit Rakousku za ilegální přechod velké skupiny lidí z Poštorné za hranice."
"A tak jsme tam teda s bráchou přijeli a vzali jsme s sebou maleho chlapce. Teď vidíme u sv. Václava takový kroužek asi 200-300 lidí, tam dvě mladé dívky, tenkrát tam byla paní poslankyně, kterou znáte, teďka je, myslím, senátorka, paní Marvanová, mladičká, a ta tam promlouvala k davu. A teďka tam stojíme a najednou mě někdo poklepe po zádech. Tenkrát v republice byla spousta nedostatkového zboží. U nás třeba v Hustopečích jsme měli mléko, ale odpoledne jste nedostali maso, jste nedostali vůbec maso, to bylo podpultové pomalu. Takže byly velké problémy. A ta paní, co mi klepala na rameno, si myslela, že když je tam takový dav, tak se tam určitě něco prodává, určitě něco, co je nedostatkové. Tak mě poklepá a ptá se, co tam prosím vás prodávají. Já říkám, že nic, že to je demonstrace. Ona, ježišmaria a utíkala rychle na chodník. No a teďka když jsme viděli, že už postupuje kordon policistů s pendrekama na tu skupinu a viděli jsme, že s sebou máme toho malého kluka, tak jsme ho chmatli a utekli jsme tedy na chodník. No a samozřejmě to dospělo tak daleko, že ta skupina byla pak rozehnána. A bylo to krátce potom, kdy byla jediná povolená manifestace na Škroupově náměstí, kde vlastně vystupoval Václav Havel, který byl v tu dobu zrovna na svobodě. A tehdy se právě Československo snažilo ukázat před Francoisem Mitterrandem, prezidentem Francie, jakože už se to tady uvolnilo a že lidi si můžou jít demonstrovat, že je svoboda."
"Nás se to tak dotklo, že můj kamarád a spolužák, představte si, z jaké on byl rodiny - jeho dědeček byl ministrem národní obrany v 30. letech a jeho maminka byla francouzská šlechtična. A před Němci za války uprchli do Žďanic, takže on dojížděl, chodil do školy s námi, napsal takový letáček protestní, kde napsal: Ať žije naše krásná zubožená vlast, právě pod tím, že tito Rusové přišli. A teď k nám měl přijít učitel praxe na hodinu a my jsme to měli na nástěnce. Jak měl přijít, tak my jsme to pro jistotu zakryli a čouhal jenom opálený konec toho papíru. On přijde a říká, že co tu máme. Teď si to přečetl, zbledl a zařval. Žrat máte co? Do školy chodíte? Tak co ještě chcete? A zmizel. A tak my jsme se rozhodli, že vyšleme delegaci, aby nám vysvětlil svoje chování. A kdo myslíte, že šel? No já, můj nejlepší kamarád a ještě někdo třetí. Tak jsme tam zaklepali na jeho dveře. On zrudl, nic neřekl, utekl do sborovny. Tam to na nás všechno řekl a tak přemýšleli, co s námi udělají. Báli se, protože každá revolta znamenala problém taky pro ně, že nemají klid na škole. A tak tedy přišli a toho mého kamaráda a toho druhého parlamentáře vyloučili ze školy. A my jsme tedy napsali na tabuli Stávka a utekli. Kluci, kteří byli z Brna a tak, autobusy ujeli domů. A my, co jsme byli internátníci, tak jsme šli na internát. A tak proběhla krátká stávka v Kloboukách, o které nikdo neví."
Jaroslav Cabal se narodil 2. ledna 1953 v Rakvicích. Jeho otec pracoval jako čalouník a matka byla vyučená švadlena. V rámci kolektivizace bylo jeho dědečkovi zabaveno pole, na které si vydělal prací na Zakarpatské Ukrajině. Vojska Varšavské smlouvy přijela do Československa krátce předtím, než Jaroslav Cabal nastoupil na Střední zemědělskou školu v Kloboukách u Brna. Vpád okupačních vojsk coby dospívající těžko snášel, spolu s kamarádem vojákům hrozil a v roce 1969, krátce po upálení Jana Palacha, které ho velmi zasáhlo, podpořil výzvu spolužáka s názvem ,,Ať žije naše krásná zubožená vlast“ a spolu s dalšími spolužáky vyhlásil stávku, kdy odešli z vyučování. Postgraduální studia Vysoké školy zemědělské absolvoval v Praze, kde se také aktivně zúčastnil několika demonstrací. K demonstracím se připojil i během listopadu 1989, to už ale v Brně a Hustopečích, kde spoluzakládal místní Občanské fórum. Účastnil se také pochodu k rakouským hranicím a družby na hranicích v Poštorné na Břeclavsku. Po roce 1989 byl na dva roky zvolen do České národní rady, kde zasedal v zemědělském a hospodářském výboru. Jako člen České národní rady zažil i rozdělení Československa. Z ODS vystoupil, protože se mu mj. nelíbily praktiky spolustraníků v regionu. Později se stal členem klubu ODA. V roce 2024 žil Jaroslav Cabal v Hustopečích a byl aktivní v několika spolcích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
