Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslav Cabal (* 1953)

• narozen 2. ledna 1953 v Rakvicích

• na Střední zemědělské škole v Kloboukách u Brna v roce 1969 otevřeně podpořil spolužáka, který protestoval proti režimu vyvěšením plakátu

• během studia vysoké školy se aktivně účastnil demonstrací v Praze i Brně

• spoluzakládal Občanské fórum v Hustopečích u Brna

• byl zvolen do České národní rady, kde zasedal v zemědělském a hospodářském výboru

• v roce 2024 žil Jaroslav Cabal v Hustopečích

Jaroslav Cabal se narodil 2. ledna 1953 v Rakvicích. Jeho otec byl čalouník, matka vyučená švadlena. Rodina bydlela v Rakvicích v domě s prarodiči, později se stavení rozdělilo a prarodiče a rodina Jaroslava Cabala bydleli odděleně. Pamětník vzpomíná, že aby pradědeček z babiččiny strany dědečkovi sňatek s babičkou povolil, musel dědeček vlastnit pole. „To ale dědeček neměl, tak vyjel na Zakarpatskou Ukrajinu, kde se tehdy stavěly administrativní budovy a odvodňovací zařízení. Nějakou dobu tam pracoval, za vydělané peníze koupil pole a teprve pak mohl být sňatek,“ popisuje Jaroslav Cabal. Později komunisté dědečkovi pole vykoupené prací na Zakarpatské Ukrajině zabavili, proto dědeček pamětníka nikdy neměl komunisty rád. Jinak se kolektivizace rodiny Jaroslava Cabala více nedotkla, protože rodiče pracovali jako řemeslníci a rodina nevlastnila velké pozemky ani hospodářskou půdu či zvířata. 

Sladký dětský život skončil 21. srpna 1968

Dětství má pamětník spojeno s toulkami v přírodě a s hrami s partou kamarádů. Vzpomíná na táboření v záplavových oblastech Dyje. „My měli na takovém ostrůvku tábořiště. Jednou jsme tam šli vysadit keříky, aby nám oheň nesvítil do stanu, ale celá oblast byla zaplavená. Tak jsme chvíli brodili, ale voda byla hluboká, tak jsme zapíchli hůlky na takovém ostrovu a na ty hůlky jsme si pověsili veškeré svoje šatstvo,“ líčí pamětník a ve vyprávění pokračuje: „Pak se nám v prudkém proudu začali topit kamarádi a my jsme je zachraňovali. A všimli si toho myslivci, kteří byli na hrázi a měli vysoké boty proti vodě, přebrodili na ostrov, kde jsme měli věci, a všechny ty věci nám sebrali. A nás jedenáct kluků zůstalo nahatých,“ směje se Jaroslav Cabal. Skupinka pak vždy vysílala po jednom vyjednavače, který měl s myslivci domluvit vrácení šatů, což se nakonec povedlo. 

Jaroslav Cabal vzpomíná, že 21. srpen 1968 byl pro něj velkým šokem. Spolu s kamarádem se rozhodli, že půjdou (nejen) ruským vojákům hrozit. „Vojáci projížděli po státní silnici, která byla asi kilometr od Rakvic. Tam jezdili tanky a obrněná vozidla. My jsme přišli k té státní silnici a hrozili na ně dětskými pěstičkami,“ vypráví pamětník. „Vojáci byli už tak zmatení, protože všude byly obrácené cedule. Namísto do Brna je nasměrovali někam do Pavlovic, aby bloudili, takže z toho byli celí nesví. A na nás otáčeli kulomety, takže jsme šli raději zpět,“ popisuje Jaroslav Cabal vzpomínky spojené s okupací. 

Krátce poté nastoupil pamětník na Střední zemědělskou školu v Kloboukách u Brna, kde se sešla výborná parta dospívajících, kteří režimu příliš nefandili. „Byl tam spolužák, jehož dědeček byl v 30. letech ministrem národní obrany a maminka byla francouzská šlechtična. Tento spolužák napsal protestní letáček s nadpisem ‘Ať žije naše krásná zubožená vlast’ a tento letáček vyvěsil na nástěnce,“ popisuje pamětník. „Učitel si toho všiml a řval, že máme co žrát, do školy můžeme chodit, tak co bychom jako ještě chtěli,“ vzpomíná Jaroslav Cabal. Autora plakátu a ještě jednoho spolužáka tehdy ze školy vyloučili. Když se to zbytek třídy dozvěděl, napsal na tabuli „stávka“ a všichni pak odešli z vyučování domů. 

Demonstracemi ke svobodě 

Jaroslav Cabal studoval postgraduální studium na Vysoké škole zemědělské v Praze a účastnil se několika demonstrací. Barvitě vzpomíná na demonstraci k výročí okupace v srpnu 1988, kdy na Václavské náměstí v Praze, kde se demonstrace odehrávala, dorazil i spolu s bratrem. „Na demonstraci tehdy mluvila Hana Marvanová,“ vzpomíná pamětník. „A tehdy byla spousta nedostatkového zboží a jedna paní si myslela, že když je tam takový dav, tak se tam určitě něco prodává. Poklepala mi na rameno a prý, co se tam prodává, a já že nic, že je to demonstrace. Tak se chytla za hlavu a rychle utíkala na chodník. Mezitím už na demonstrující postupoval kordon policistů, takže jsme raději také ustoupili na chodník,“ líčí Jaroslav Cabal. 

To při brněnské stávce v listopadu 1989 už vládla jiná atmosféra. „Na náměstí Svobody stály policejní antony, lidé se začali srocovat a křičeli, ať pustí politické vězně, svobodu, svobodné volby!“ vzpomíná pamětník. Další den se utvořil řetěz z lidských rukou, který vedl z náměstí Svobody až do věznice v Bohunicích, kde byli vězněni někteří političtí vězni, např. Petr Cibulka. Ten následujícího dne promluvil na náměstí Svobody, kde už ale Jaroslav Cabal nebyl, protože se věci daly do pohybu i v Hustopečích. „Havel založil Občanské fórum a v Hustopečích jsme se k němu přidali.“ Duší místního OF se stal Lubomír Borovan, zaměstnanec Lactifermu, a Jaroslav Cabal byl jeho pravou rukou a se vším mu pomáhal. „Generální stávka byla naplánovaná na 27. listopadu, takže jsme to začali šířit, ale nebylo to jednoduché, protože komunisté měli kopírky a xeroxy ve zvláštním místnostech pod zámkem, takže se k nim nedalo dostat,“ popisuje pamětník. „Nakonec vypomohl kamarád, který pracoval v tiskárně, kde jsme po skončení pracovní doby letáky ilegálně tiskli a pak jsme je rozváželi,“ líčí Jaroslav Cabal, který spoluorganizoval setkání zástupců jednotlivých podniků v kulturním domě. „Tehdy byly v oknech kamery a policie to filmovala, aby komunisté věděli, koho pak mají zabásnout,“ vzpomíná pamětník. Ten se později obával, aby na generální stávku lidé přišli. „Komunisté udělali propagandu v rámci podniků, děcka zavřeli ve škole a nechtěli je pustit ven. Padla druhá hodina, kdy měla demonstrace začít, a nikde nikdo. Najednou ale ze všech ulic vyšly průvody z fabrik s transparenty a vlajkami a náměstí se zaplnilo,“ popisuje pamětník zlomové okamžiky listopadu 1989 v Hustopečích. 

Na hranice za družbou a gulášem 

Jaroslav Cabal také líčí, jak se krátce po listopadových událostech lidé z Břeclavska vypravili na hranici s Rakouskem. Jeden z organizátorů, doktor Blažek, tehdy zavolal na centrum pohraniční stráže s tím, že se na hranici chystá velká skupina lidí. Pohraničníci to nechtěli dovolit, že prý je to zakázané, a doktor Blažek mu říká, že na jeho zákazy kašle a oznamuje mu, že tam půjdou tisíce lidí. „A skutečně tam šly tisíce lidí, lanžhotská muzika tam hrála, na celnici Rakušané měli kotel se svařeným vínem a druhý kotel s gulášem, no a tak se tam družilo,“ vzpomíná pamětník na atmosféru přeshraniční vzájemné pospolitosti a dodává, že někteří lidé nerespektovali zákaz překročit hranici, byli pozvaní do vinných sklepů, čehož využili. A pak je museli organizátoři pochodu se speciálním povolením překročit hranici vozit zpátky a byl z toho malý problém, kdy se Československo muselo omluvit Rakousku za ilegální přechod velké skupiny lidí z Poštorné za hranice. 

Členem České národní rady

Jaroslav Cabal byl zvolen do České národní rady, kde zasedal v zemědělském a hospodářském výboru. „Zpočátku to nebylo tak hektické, protože ministerstva byla obsazena komunistickými kádry z dřívějších dob. A nebylo tolik lidí, aby se vyměnila veškerá administrativa na ministerstvech, takže bylo velice těžké protlačit nové myšlení do zákonných norem. Trvalo hroznou dobu, než se ty normy vytvořily,“ popisuje pamětník obtížné začátky v politice a vysvětluje, jak bylo potřeba ustavit volební systém v obcích a krajích, líčí začátek privatizace i napínavé hlasování o státoprávním uspořádání. „Morava chtěla svůj parlament, že budou dohromady se Slovenskem a Čechy budou zvlášť. To se dařilo zabrzdit na poslední chvíli, o jeden hlas k tomu nedošlo. Toho člověka museli dovézt z nemocnice, aby hlasoval,“ vzpomíná pamětník na dramatické momenty jednoho z tehdejších klíčových rozhodnutí. Jako člen České národní rady se stal také svědkem rozpadu Československa. „Mečiar byl liška podšitá a Slováci čerpali z federálního rozpočtu víc jak Češi, bylo z toho napětí mezi lidmi,“ říká pamětník a přidává historku, jak Vladimír Mečiar přijel podepsat rozdělení Československa v autě, které mělo značku SO. „Později Slováci zjistili, že je to Somálsko, a museli to předělat na SK,“ směje se pamětník. Ten po dvou letech odešel z klubu ODS, protože se dle jeho slov kolem něj začali objevovat lidé, kteří svého postavení zneužívali ke svému prospěchu. „Posledním hřebíčkem byla situace v Mikulově, kde ODS uzavřela v komunálních volbách v roce 1992 koalici s komunisty, což bylo absolutně zakázané,“ vzpomíná pamětník na své vystřízlivění z politiky. Později se přidal do klubu ODA, kde byl spokojen. Politice se pak Jaroslav Cabal nadále věnoval spíše na regionální úrovni. 

Jaroslav Cabal žil v roce 2024 v Hustopečích. Seniorská léta prožíval velmi aktivně. Byl členem kynologického svazu v Lednici, dále členem klubu vlastivědné historie v Hustopečích, členem fotografického klubu a členem zahrádkářské organizace a turistiky. Od svých 61 let do 71 let přešel Pálavu 1720x a nachodil tam něco přes 22 000 kilometrů.