Jiří Buřič

* 1952  

  • "Já jsem vcelku veřejně prohlašoval, že na nějakém dalším vývoji by se neměli podílet komunisté. Nejen neměli, já jsem jasně říkal, že nemají právo se podílet na těch změnách. Byl to trošku odvážný názor. Já jsem narážel i v okruhu kolegů v Občanském fóru, že bych neměl být takový. Většinu jsem získal, tudíž v období 1990 - 1994 nebyl ani jeden komunista členem jediného výboru ani komise rady města."

  • "Asi bych to rozdělil do dvou fází. Nejdříve se v Občanském fóru objevovali ti, kteří byli podle mého názoru opravdu stateční. Ti lidé byli přesvědčení a opravdu chtěli změnu. Někteří chtěli věšet komunisty, to je faktem, ale měli prostě jasno. V další fázi se ale začali objevovat bývalí komunisté anebo komunisté a ti také vstupovali do Občanského fóra. Takže myslet si, že Občanské fórum bylo sice širokorozchodné, ale bezpartijní, je nesmysl, protože tam byli i komunisté. Mně se tohle nelíbilo, a tudíž jsem to dával jasně najevo. Dával jsem to najevo i v těch podnicích, kam jsem chodil, ať už to bylo ČSAD nebo Jednota. Do Občanského fóra vstupovali i představitelé vedení. Pro mě bylo komické a usmíval jsem se tomu, když jsme se třeba v AŽD na generálním ředitelství také snažili, aby tam vzniklo Občanské fórum, a první, kdo se hlásil, byl inženýr, který v tu dobu byl jedním z náměstků a později se ukázalo, že spolupracovník StB a já nevím, co všechno."

  • "Dvakrát jsem zažil návštěvu u policie, respektive SNB, pak jsem pochopil, že je to Státní bezpečnost. Poprvé jsme tam přišli s mámou, na něco se nás ptali. Vtipné bylo, že se mě ptali: 'Tak co bratr, jak se má?' Já jsem říkal: 'Dobře.' Věděl, že s ním asi nebudu moc hovorný, tak se ptali – a co, je v tom Vancouveru?' Řekl jsem, že není ve Vancouveru, ale v Michiganu. Za rok nebo za dva jsem dostal zase předvolání a ptali se mě, jestli je bratr pořád ve Vancouveru, a já na to, že jo a má se dobře. Vyšel jsem ven a na chodbě mě potkal Pepa Husa – já se divil, že je taky v tomhle baráku, a říkal mi, že kdybych chtěl za Ludvíkem, tak mu mám říct a že mi pomůže. Musím to vyhodnotit s odstupem času, že to byla provokace. Kdybych řekl že bych rád jel za bratrem, tak už by následovalo, abych se zastavil. Následovalo by mnohé, co jsem pak po skončení tohoto zatraceného režimu vnímal."

  • "Samozřejmě to napětí a bojovnost u lidí byla. To je samozřejmé. Byli naštvaní a po Rusech házeli rajčata a kamení. Takhle se projevovali, tedy aspoň v Kolíně na tom mostě. To jsem byl ale pořád docela spokojený. Pak mě ale hodně zasáhlo a změnilo, když zastřelili Mirka. Mirek Beránek, to byl moc hodnej kluk, se kterým jsem i seděl ve škole a naši rodiče se znali. Mirek byl vždycky takový hodný, nezlobil, na rozdíl ode mě, a přišlo mi divné, proč v Praze zastřelili právě jeho, když jsem se pak dověděl, jakým způsobem. Údajně házeli kamením po nějakém ruském vojákovi, který se prý otočil a měl ho zastřelit. Je to těžké, protože pak dohledat nějaký záznam je obtížné. Údajně pak toho vojáka našli a měli ho i potrestat, ale to potrestání bylo spíše směšnou záležitostí."

  • "Musím také s určitou dávkou skromnosti říci, že v mé hlavě se zrodil nápad nějakým způsobem veřejně poděkovat lidem a hlavně je také odškodnit, nebo prostě upozornit na lidi, kteří byli oběťmi komunismu. V té době se hledala terminologie - tehdy se neříkalo hrdě 'třetí odboj' nebo 'protikomunistický odboj'. Nebyl každý otevřený antikomunista. My jsme proto nakonec hledali podporu i v nově vzniklých republikových orgánech a naráželi jsme. Například na to, že rehabilitace probíhaly pomalu, lidé, o kterých jsem byl přesvědčen, že jsou hrdinové, dostávali zbytkové tresty, protože byli odsouzeni za svůj odpor proti komunismu. Někteří odporovali i se zbraní v ruce. Mám samozřejmě na mysli lidi, kteří byli spojeni s bratry Mašínovými, Švédu, Nováka, ale hlavně Švédu, který měl nějakých 15, 17 let zbytkového trestu, přestože byl rehabilitován. Chtěl bych poukázat na ten fakt, že se nám to podařilo. Mluvím v množném čísle, protože jsme byli dva – Pavel Pobříslo a já. Já byl v tu dobu starostou, on byl tajemníkem úřadu. My jsme formulovali tato usnesení o uznání protikomunistického odboje a bylo i symbolické vyrovnání v korunách těm, kteří byli oběťmi v Kolíně a na okresu Kolín."

  • "Svým způsobem o ni přišel, protože mu byla učiněna nabídka, kterou musel přijmout. Nějakým způsobem se musel postarat o rodinu. Přišel o to tedy díky znárodňování a združstevňování. Bylo mu nabídnuto vstoupit do družstva. Jmenovalo se Znak Klánovice. To znárodnění bylo dohledatelné, v šuplíku se našly doklady, že nakupoval stroje od firmy Baťa – fréza nebo lis a vložil je do družstva. Děda pak do těch Klánovic i začal jezdit. Moje máma byla tak zvaná domácí pracovnice a děda tam nejdříve byl jako vulkanizér, což je komické. S tou jeho zkušeností vulkanizoval gumu. Uplynulo pár roků a byl mistrem."

  • Celé nahrávky
  • 7

    Praha ED, 07.10.2019

    (audio)
    délka: 01:49:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 8

    Praha ED, 20.06.2019

    (audio)
    délka: 02:13:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Komunisté neměli právo podílet se na vývoji po roce 1989

Jiří Buřič se narodil 16. května 1952 v Kolíně do rodiny Věry a Ludvíka Buřičových. Měl o čtyři roky staršího bratra. Jeho dědeček Jan Čerňanský v Kolíně provozoval vlastní firmu na výrobu razítek a datumek, ale po únoru 1948, kdy politickou moc převzala KSČ, komunisté jeho firmu násilně převedli do družstva ZNAK Klánovice, kde pak děda pracoval jako řadový pracovník. V roce 1969 emigroval Jiřího starší bratr Ludvík do USA. Rodina byla vyslýchána, Jiří vystaven policejní provokaci. V roce 1972 absolvoval střední zemědělskou školu v Poděbradech. Pracoval pak v Mototechně, jako zbožíznalec v zelenině, jako kulisák v kolínském divadle a v AŽD – automatizaci železniční dopravy. V polovině 70. let se oženil a založil rodinu. V roce 1989 se aktivně zapojil do Občanského fóra, jehož se stal mluvčím, organizoval generální stávku 27. listopadu 1989 v AŽD. V roce 1990 se po komunálních volbách stal starostou Kolína, podruhé byl do této pozice zvolen v řadách ODS v roce 2006. V roce 2010 nedobrovolně ukončil svou působnost v komunální politice kvůli korupční kauze tehdejšího místostarosty Romana Pekárka.