Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Buřič (* 1952)

Komunisté neměli právo podílet se na vývoji po roce 1989

  • narodil se 16. května 1952 v Kolíně

  • jeho dědeček Jan Čerňanský v Kolíně přišel po únoru 1948 o živnost

  • v roce 1969 emigroval Jiřího starší bratr Ludvík

  • v roce 1972 Jiří absolvoval střední zemědělskou školu v Poděbradech

  • pracoval v Mototechně, jako zbožíznalec v zelenině a v AŽD

  • v roce 1989 se aktivně zapojil do Občanského fóra v Kolíně, jehož se stal mluvčím

  • organizoval generální stávku 27. listopadu 1989 v podniku, kde pracoval

  • po rozpadu OF se stal zakládajícím členem ODS

  • v letech 1990 a 2006 byl zvolen starostou města Kolína

  • v roce 2010 ukončil svou působnost v komunální politice kvůli korupční kauze tehdejšího místostarosty Romana Pekárka

Dědovi sebrali firmu

Jiří Buřič se narodil 16. května 1952 v Kolíně do rodiny Věry a Ludvíka Buřičových. Měl o čtyři roky staršího bratra. Vyrůstal v rodinném domě v Kolíně, kde prožil krásné dětství. Otec vedl syny ke sportu a pravdomluvnosti a dědeček, zásadový člověk, předával vnukům moudra a zkušenosti. „Na smrtelné posteli nám děda mimo jiné například řekl: ‚Kluci, musíte se spoléhat vždy jen sami na sebe a stát při sobě,‘“ vzpomíná Jiří.

Dědeček Jan Čerňanský v Kolíně provozoval vlastní firmu na výrobu razítek a datumek, ale po únoru 1948, kdy politickou moc převzala KSČ, byl donucen svou živnost se všemi stroji a zařízením předat družstvu ZNAK Klánovice. „Zpočátku odmítal cokoli dělat, ale musel se nějak postarat o rodinu. Takže nakonec dojížděl do těch Klánovic do práce a dělal tam obyčejného vulkanizéra, což bylo komické. S těmi jeho zkušenostmi vulkanizoval gumu. Uplynulo ale pár roků a byl tam mistrem,“ vypráví Jiří.

 

Dnes nás vítáte, ale jednou budete plakat

V rodině se traduje mnoho zajímavých historek. Například jako jedni z mála popíjeli za války nedostatkovou zrnkovou kávu, nikoli jen kávové náhražky, a to díky dědečkovi Čerňanskému, který měl díky své živnosti kontakty a také své zdroje. „Vždy, když se u Čerňanských pražila káva, babička pálila v druhých kamnech odřezky z pryžových pásků na datumky, aby to přebilo vůni pražené kávy, která byla v té době příliš nápadná. Když pak přišli sovětští osvoboditelé do Kolína, euforie byla ohromná a chodil k nám na tu kávu jeden pucflek od důstojníka, co bydlel za rohem. Jednou při takovém posezení u kachlových kamen řekl nezapomenutelnou větu: „Dneska nás vítáte, ale jednou budete plakat,“ vypráví Jiří.

 

Zastřelili mého kamaráda Mirka Beránka

Jiřímu doma nezbytné souvislosti vysvětlovali, ale také si na věci dělal svůj názor. Když začal říkat své pravdy ve škole, myslel, že ho učitel nemá rád. Netušil, o co všechno jde. „Například jako jediný jsem nedostal nové tepláky, když jsme šli s veslařským oddílem na Prvního máje v průvodu a nechápal jsem proč. Na druhou stranu, když jsem přišel dědovi ukázat svůj pionýrský šátek, byl jsem hodně zklamaný, že to neviděl rád.“

V srpnu roce 1968 měl za sebou Jiří již první ročník střední zemědělské školy v Poděbradech. Vnímal napětí a bojovnost lidí, okupace vojsky Varšavské smlouvy se ho ale hluboce dotkla teprve tehdy, když při ní přišel o život jeho kamarád. „V Kolíně na mostě se po Rusech házelo rajčaty a kamením. To jsem byl ale pořád ještě docela spokojený kluk. Pak mě ale hodně zasáhlo a změnilo, když zastřelili Mirka. Mirek Beránek, to byl moc hodnej kluk, se kterým jsem i seděl ve škole a naši rodiče se znali. Byl vždycky takový hodný, nezlobil, na rozdíl ode mě, a přišlo mi divné, proč v Praze zastřelili právě jeho. Vůbec jsem si ho v té situaci neuměl představit. Údajně házeli kamením po nějakém ruském vojákovi, který se prý otočil a měl ho zastřelit. Údajně pak toho vojáka našli a měli ho i potrestat, ale to potrestání bylo spíše směšnou záležitostí. Navíc se to nestalo v srpnu, ale až 10. září 1968,“ vypráví Jiří.

 

Emigrace bratra Ludvíka

Jiřího bratr Ludvík byl úspěšný sportovec, trojnásobný mistr republiky v kanoistice. V roce 1964 se dostal do výběru na Olympijské hry v Mexiku. „Zamiloval se do dívky, která měla příbuzné v USA a v roce 1969 emigroval do USA. Hana jela do USA k tetě Anežce a Ludvík měl prostřednictvím vysoké školy možnost stáže v Německu. V tu dobu byl koncert Jimi Hendrixe v Anglii, kde se měli s Hanou sejít. Ludvík mi řekl, že ještě neví, co bude, ale že se nevrátí. Řekl to jen mně. Pak už nám jen od něj přišel dopis, že čekají dítě a on půjde do Ameriky za Hanou.“

Za nedovolené opuštění republiky byl Ludvík v nepřítomnosti odsouzen. „Byli jsme na sebe dost zvyklí a bylo mi po něm smutno a zároveň mi to trochu imponovalo. Táta to nesl velice těžce a zlé jazyky tvrdí, že i kvůli tomu předčasně zemřel. Uzavřel se do sebe, krátce po sobě prodělal infarkty a mozkovou mrtvici,“ vypráví Jiří.

 

Provokace od StB

Pamětníka kvůli bratrově emigraci dvakrát předvolali k výslechům u Státní bezpečnosti. Při druhé návštěvě úřadovny byl vystaven policejní provokaci. „Na chodbě v tom policejním baráku jsem potkal Pepu Husu. Divil jsme se, že je taky v tomhle baráku, a on mi říkal: ‚Hele, kdybys třeba chtěl za Ludvíkem, tak mi řekni, já bych ti pomohl.‘ A tak jsem začínal poznávat i takovéto věci. Do té doby jsem neměl zkušenost se Státní bezpečností,“ říká Jiří. O pomoc si neřekl a že šlo o provokaci, si uvědomil až s odstupem času. „Kdybych řekl, že bych rád jel za bratrem, musela by následovat nějaká schůzka. A pak by následovalo mnohé, co jsem pak po skončení tohoto zatraceného režimu vnímal,“ říká Jiří a naráží na seznamy nejrůznějších spolupracovníků StB. S bratrem se pak viděl už jen jednou, po revoluci v roce 1993. O dva roky později Ludvík tragicky zahynul v USA při autonehodě.

Jiří odmaturoval v roce 1972 na zemědělské škole v Poděbradech, ale do práce v některém ze zemědělských družstev nenastoupil. Pracoval v Mototechně, pak byl okresním zbožíznalcem v zelenině, ale i topičem a správcem na horské chatě či kulisákem v kolínském divadle. Po svatbě v roce 1975 se rozhodl pro změnu životního stylu a našel si práci v podniku AŽD – Automatizace železniční dopravy, kde zůstal 17 let. Vyráběli a montovali zabezpečovací zařízení a mechaniku.

Listopad 1989

Před listopadovými událostmi v roce 1989 se již o nutných změnách s přáteli otevřeně mluvilo. Jiří se například přátelil s výtvarníkem Joskou Skalníkem, který měl více informací, a 17. listopad předvídal. V prvních dnech po násilně potlačené demonstraci na Národní třídě 17. listopadu 1989 se zúčastňoval bouřlivých debat v kolínském divadle, byl zvolen mluvčím Okresního koordinačního centra, v AŽD – podniku, kde pracoval, spoluzaložil Občanské fórum (OF), jehož se stal též mluvčím. Pendloval mezi Kolínem, Prahou a Mariánskými Lázněmi. Tam jezdil pracovně, do Prahy pak pro informace a letáky, texty a prohlášení, které bylo třeba šířit mezi lidi.

Neuvědomovali jsme si nebezpečí ozbrojené síly

Na jedné z cest ho zaskočily obrněné tanky. „Jel jsem podle Vltavy. Na nábřeží byla obrněná auta s bílými pruhy. Nechápal jsem, co to má znamenat. Když jsem jel na druhou stranu, byly tam taky. Ti lidé, co byli na Václaváku, to vůbec nevěděli. Lidé se chovali bezprostředně a neuvědomovali si nebezpečí, které tkvělo v ozbrojené síle,“ vzpomíná Jiří, jehož hlavním zájmem bylo připravit na 27. listopadu generální stávku.

Ne všichni byli přesvědčení nebo natolik odvážní, aby do stávky vstoupili. Zaměstnancům hrozila pracovní absence a postihy. „V den stávky ředitel AŽD svolal poradu. Já mu tedy vysvětloval, že lidi půjdou na náměstí a takhle jsme se dohadovali. Řada lidí ale na náměstí v Kolíně šla a mnoho jich v práci zůstalo, přestože revoluci podporovali,“ říká Jiří.

Komunisté neměli mít právo podílet se na vývoji po roce 1989

Jiří měl od počátku názory, které mnozí považovali za příliš radikální. „Já jsem ty změny bral opravdu vážně, ale s odstupem času jsem z toho měl smíšené pocity. V OF byli i lidé, kteří se pak ukázali jako spolupracovníci StB,“ vypráví Jiří. Poukazuje na dvě fáze revoluce: v té první vystupovali odvážní lidé, kteří byli přesvědčeni, že změna režimu je nutná, a šli s kůží na trh. V další fázi se začali k OF přidávat bývalí komunisté i komunisté stávající. „Myslet si, že Občanské fórum bylo sice širokorozchodné, ale bezpartijní, je nesmysl, protože tam byli i komunisté, i představitelé vedení KSČ a dokonce spolupracující s StB. Mně se tohle nelíbilo, a tudíž jsem to dával jasně najevo, a to i v těch podnicích, kam jsem za OF chodil, ať už to bylo ČSAD nebo Jednota a další,“ říká Jiří, který od začátku veřejně prohlašoval, že na dalším vývoji by se neměli komunisté podílet. „Byl to trošku odvážný názor. Narážel jsem i v okruhu kolegů v Občanském fóru, že bych neměl být takový,“ říká Jiří. Přesto získal většinovou podporu. Když se pak v roce 1990 ujal funkce starosty města Kolína, dle jeho slov v letech 1990 - 1994 nebyl ani jeden komunista členem jediného výboru ani komise rady města.

 

Chtěl jsem odškodnit oběti komunismu

„Cítil jsem potřebu poděkovat a hlavně také odškodnit, nebo prostě upozornit na lidi, kteří byli oběťmi komunismu,“ vysvětluje pamětník, proč se v první polovině devadesátých let věnoval problematice vyrovnání s totalitní minulostí. „V té době se hledala terminologie. Tehdy se neříkalo hrdě ‚třetí odboj‘ nebo ‚protikomunistický odboj‘. Každý se otevřeně nehlásil k tomu, že byl antikomunista. Rehabilitace probíhaly pomalu. Lidé, o kterých jsem byl přesvědčen, že jsou hrdinové, dostávali zbytkové tresty, protože byli odsouzeni za svůj odpor proti komunismu,“ říká Jiří. S kolegou Pavlem Pobříslem hledali podporu i v nově vzniklých republikových orgánech a podařilo se jim oficiálně prosadit existenci protikomunistického odboje. „V Kolíně jsme byli první, kteří v rámci samostatné působnosti přijali usnesením zastupitelstva uznání protikomunistického odboje občanů Kolína a okresu Kolín. Nakonec bylo i symbolické vyrovnání v korunách,“ vypráví Jiří.

Na negativní stránku politiky jsem nebyl připravený

Podruhé zastával Jiří Buřič funkci starosty v Kolíně v letech 2006 – 2010. Rok 2010 považuje za nejtěžší. Tehdy byl vtažen do aféry místostarosty Romana Pekárka, který byl obviněn z toho, že požádal o úplatek ve výši jeden milión korun za dojednání výhodného prodeje pozemků z majetku města Kolína. Jiří Buřič se o údajném uplácení dověděl z anonymně zaslané nahrávky rozhovoru mezi Pekárkem a jednatelem firmy. „Byl jsem s tím u státního zástupce a strávil s ním hodinu. Odvyprávěl jsem mu celou událost od chvíle, kdy jsem ráno vstal a v poštovní schránce našel nahrávku, kterou jsem mu přinesl. Státní zástupce mi řekl, ať to sepíšu a podám trestní oznámení. To jsem neudělal. Nikdy jsem na nikoho nepodával trestní oznámení. Můj známý, bývalý prokurátor, mě ujistil, že můžu být klidný, když jsem to řekl státnímu zástupci. Ten by měl konat. Nakonec jsem svědčil i v kárné žalobě vedené proti státnímu zástupci o tom, že jsem mu událost ohledně nahrávky oznámil,“ vysvětluje Jiří.

Kauza se v roce 2010 provalila těsně před komunálními volbami a Jiří Buřič byl stažen z kandidátky. Jak Jiří říká, přesto, že nikdy nic nebylo prokázáno a v kauze působil jen jako svědek, poškodilo ho to a návrat do komunální politiky již nebyl možný. Dodnes se s následky této kauzy psychicky úplně nesrovnal.

„Někdy se potkáte s docela přívětivou tváří politiky, ale taky je třeba být připravený na ty negativní stránky. Já jsem na to moc připravený nebyl,“ říká Jiří.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Petra Verzichová)