„Prakticky mě tenhle nápad, abych emigroval - tenkrát, když jsem tam byl s rodinou, s manželkou, i během další kariéry - neobtěžoval. Nelámal jsem si s tím hlavu. A to zřejmě proto, že jako hráč ve Spartě jste sehnal mnoho věcí. Ne všechno. Když jste měl konexe, známé, když jste věděl, komu se můžete svěřit, kde zaťukat. Veškeré problémy, které naše společnost měla, otázka devizového příslibu, pasu, výjezdu do zahraničí a mnoha dalších věcí - nebyl problém je sehnat. A ta Sparta měla takovou síť a takových známých spoustu. Třeba předsedou Sparta klubu byl syn Antonína Novotného, prezidenta republiky. Fandou hokeje Sparty byl třeba guvernér státní banky. Pro něho nebyl problém dát devizový příslib komukoliv a kdykoliv. Takže jsem se tomuhle vyhnul.“
„Pamatuji si, že okamžitě po válce vznikly tzv. Revoluční gardy. Lidově se tomu říkalo rabovací gardy. Oni se taky ustrojili, měli svoje oblečení a starali se o odsun Němců. A tři nebo čtyři tito mladí hoši odjížděli do pohraničí, kde se o ten odsun Němců starali. A ten odsun Němců byl podle mě ohromně dramatický, nebyl jednoduchý. Proto také vzniko to označení RG, místo revoluční – rabovací gardy. Soused v baráku byl taxikář. Jediné auto, které stálo u nás v ulici. A ten byl samozřejmě také u té Revoluční gardy a během několika měsíců zmizel ze života. Nikdo nikdy nezjistil, jakým způsobem. To svědčí o tom, že odsun Němců, pro ty, kteří to prožívali na místě, byl velmi dramatický.“
„To povědomí národa, toho všeho, bylo, že nás podmanili. Tohle byla taková vnitřní vzpoura. Vzpoura těch, kteří mlčeli, neprojevovali odpor, a ten odpor se projevoval na ledě. Ale ten odpor nebyl často tak veliký, abychom je porazili. Porazili jsme je, když ten motiv byl maximalizovaný, třeba po vpádu v roce 1968, když jsme je na Mistrovství světa ve Švédsku porazili dvakrát.“
„Jako student ve čtvrtém ročníku jsem byl v tělocvičně, v trenýrkách, tričku, když za mnou přišla pracovnice studijního odddělení, že mám přijít na studijní oddělení. Přišel jsem tam a stáli tam takoví dva mladí hoši a říkali: ‚Soudruhu Bukači, jedete s námi, potřebujeme s vámi mluvit.’ A já jsem říkal: ‚Já jsem tady v tělocvičním úboru.’ - ‚Ne. Sednete si s námi, jedete hned!’ A já jsem říkal, nepojedu, byla zima, listopad, prosinec. Tak nakonec jeden šel do šatny, nechal mě převléct a odvezli mě v Praze do Bartolomějské. Nejdřív jsem tam aspoň hodinu dvě seděl sám. No a pak se na mě střídali asi tři nebo čtyři. Jedni byli hodní, jedni byli zlí, jedni křičeli. A chtěli spolupráci. Tenkrát jsem přišel domů asi ve dvě hodiny v noci a odvezli mě v jedenáct. Skončilo to s tím, že jsem řekl: 'Podívejte, když chcete spolupráci, to si na to musíte vybrat někoho jiného, já jsem hráč ledního hokeje.' Uvědomil jsem si, jak oni zasahují do nitra člověka a potupí jej. Nakonec když jsem šel domů, tak jsem to považoval jako hrdinství, že jsem s nimi doslova vyrazil dveře. Řekl jsem, že to nebudu... absolutně neexistuje. Že přestanu hrát hokej.“
Hokejový trenér a pedagog PhDr. Luděk Bukač se narodil 4. srpna 1935 v Ústí nad Labem. Vyrůstal v Praze-Podolí, kde se i poprvé postavil na brusle. Po válce začal hrát za klub LTC Praha, později přestoupil do konkurenčního I. ČLTK Praha (později Motorlet Praha). Maturitu složil na průmyslové škole technické. Jako hráč později působil také ve Spartě Praha a Dukle Jihlava. Vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Dostal nabídku na fakultě zůstat, pokud ovšem vstoupí do KSČ. Na nabídku kývl a do strany vstoupil, svoji legitimaci přišel osobně na fakultu vrátit po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. V roce 1961 byl jako hráč u zisku stříbrné medaile na Mistrovství světa ve Švýcarsku. V polovině šedesátých let absolvoval prestižní stáž v Kanadě a následně byl povolán na stáž i do Sovětského svazu. Ve dvaatřiceti letech převzal jako trenér Spartu Praha. Po nepovedené olympiádě v roce 1980 v Lake Placid působil spolu se Stanislavem Neveselým jako trenér československé reprezentace. Společně dovedli mužstvo k mnoha medailím, tuto éru korunoval zisk titulu mistrů světa v roce 1985 v Praze. Od roku 1991 působil ve vlastní akademii Bukač Hockey. Vypracoval mnoho odborných článků, vydal knihy o metodologii tréninku. V roce 1994 se na lavičku reprezentace (tentokrát už české) vrátil a s týmem získal titul na Mistrovství světa v roce 1996 ve Vídni. Patří k nejvýznamnějším osobnostem československého a českého hokeje, byl uveden do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace. Luděk Bukač zemřel 20. dubna roku 2019.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
