Petr Bruner

„Prostě jsme na to náboženství chodili až do doby, kdy přišel sedmdesátý rok nebo rok sedmdesát jedna – taková ta normalizace tuhá – a najednou to začalo bejt prohlašovaný, že jsme pánbíčkáři. Já jsem přiložil dokument dopisu, kterej, moje mami sebrala odvahu a napsala generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ soudruhu Husákovi dopis na tohle téma, slušnej dopis, odvážnej dopis. Samozřejmě Husák neodpověděl, odpověděl nějakej úředník jí na to, že v podstatě učitel, ředitel školy, který nás nazval pánbíčkářema, že se to s námi potáhne do posudku a že nebudeme moct třeba studovat, že to není pravda, že takhle se vývoj v naší společnosti neubírá, nicméně potom se to stalo skutečností.“

„Vím, že příchodem americký armády vzniklo velký veselí mezi lidmi, protože tam byla kapela, takže se Američani s Čechy hned dali do muzicírování. Pobývali tam nějaké dny a vzniklo kamarádství. I po válce se tam někteří ještě ty vojáci vraceli. Bylo tam samozřejmě i spousta neveselých příběhů, například tam o život přišel ruskej partyzán, styčný důstojník, který se měl s americkou armádou setkat někde na Srní, až překročí Pattonova armáda hranice. Ale byl zavražděnej. Jak se dočteme na jeho náhrobku dodneška, že padl v boji s německými vetřelci, což samozřejmě nebyla pravda. Jak mi řekla babička, zabili ho místní, protože měl u sebe americký dolary. Uměl anglicky, byl připravenej na to se sejít s americkou první divizí, která tam vkročila někde v okolí Strážova a podobně. Ale nedožil se toho.“