Mgr. Monika Brázdová

* 1969

  • „Pak následovalo to, že jsme dávali dohromady různé letáky, které jsme nosili zaměstnancům firem. Měli jsme tam různé spolupracovníky z řad zaměstnanců, kteří měli za úkol jim nosit ty informace, i to, kdy je kde nějaké shromáždění, abychom si ty informace říkali. Vím, že jsme i ty závody navštěvovali. Vím, že tady v místním Čemolenu byli milicionáři. Tak ti nás vyhnali. Tam jsme to museli dostat nějakou jinou cestou. Různě jsme překonávali překážky, ale beze strachu. My jsme si z toho nic nedělali, protože jsme cítili, že ta síla v zádech je tak silná, že se nemáte čeho bát.“

  • „Protože my jsme se potkali s mými spolužáky z gymnázia, řádově pěti, šesti, sedmi, a ti zase přijeli z Prahy, protože byli z různých fakult nebo vysokých škol. Prostě na tom shromáždění najednou takto koukáme a ta naše třída tam měla pět, šest zástupců, tak jsme si řekli, co je nového a co kdo řekne a co je potřeba těm lidem říct, jaké mají oni úkoly. Tak jsme se tam postupně vystřídali jeden po druhým a něco jsme těm lidem řekli, jak to vypadá v Praze, co Praha vzkazuje Humpolci, jak to vypadá v Budějovicích, co Budějovice vzkazují Humpolci, jak to doopravdy probíhá. Protože ti lidé na tom městě z toho byli překvapení. Oni věděli, že se něco v Praze děje, ale ty informace, jak jsme už teď jednou o tom hovořili, tak byly velice strohé. To, co jsi opravdu nezjistil na Svobodné Evropě nebo na rádiu Luxembourg, jak se všechna ta rádia jmenovala, tak jsi těžce ty informace získával. Tak si museli ty informace říkat lidi navzájem. Na základě toho jsme jim my ty informace přinesli, tak je hltali. To byly ovace, to bylo tleskání. To bylo takové zvláštní, že najednou vy, osmnáctiletý, devatenáctiletý, mluvíte k těm dospělákům a vlastně vy jim říkáte, co mají dělat. Oni na vás koukají jak na Panenku Marii a říkají: ‚Jo, tyto děti nám sem jdou říct, co máme dělat. Že se máme probudit. A že máme něco jít…‘ A oni šli a dělali to. Byli šťastný, že tam někdo přišel a byli do toho velmi nadšení. Byla to velmi zajímavá atmosféra.“

  • „Když jsem přijela sem do Humpolce, tak jsem měla nějaké materiály a říkala jsem si: ‚No tak jak já je použiju?‘ Když jsem sem přijela, tak jsem se dozvěděla, myslím si, že to bylo u našeho prodavače pana Staňka, že v nějakou dobu je shromáždění u Masaryka u Sokolovny. Na základě toho jsem přišla domů, říkám: ‚Heleď, je shromáždění.‘ A naši říkali: ‚My víme, my tam jdeme. Ale ty?‘ Já říkám: ‚No já tam jdu, to je jasný.‘ ‚Ne, že tam budeš něco říkat. Poslouchej, co se bude dít, ale ne, že tam budeš něco říkat.‘ Tak jsme se tam každý svojí cestou nějakým způsobem objevili. Netrvalo to pár minut a už jsem tam stála někde na pangejtu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Humpolec, 19.06.2019

    (audio)
    délka: 01:35:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Byla to úžasná setkání lidí, úžasná poznání a úžasné emoce

Monika Brázdová na fotografii z maturitního tabla
Monika Brázdová na fotografii z maturitního tabla
zdroj: archiv pamětnice

Monika Brázdová se narodila 27. listopadu 1969 v Humpolci do rodiny Jaroslavy a Pavla Horákových. Studovala na Gymnáziu dr. A. Hrdličky a v mládí žila především sportem. Vstoupila do Socialistického svazu mládeže a coby předsedkyně školní organizace pořádala řadu sportovních a kulturních akcí. Po maturitě odešla do Českých Budějovic studovat na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity učitelské obory tělesnou výchovu a biologii. Věnovala se škole a o politiku se příliš nestarala až do 17. listopadu 1989. Když se v Humpolci dozvěděla o tvrdém potlačení studentské manifestace, odjela na koleje do Českých Budějovic, aby byla blíž revolučnímu dění. Odtud se s informacemi vrátila zpátky do Humpolce, kde promluvila k lidem na demonstraci. Dále aktivně šířila informace o dění v Československu a o generální stávce chystané na 27. listopad, na které znovu promluvila z pódia. Po pádu totalitní vlády komunistů se podílela na kampani za zvolení Václava Havla prezidentem. Dále už se v politice neangažovala a pokračovala ve studiu, které ukončila v roce 1993. Rok pracovala jako učitelka, ale poté odešla pracovat do expedice a založila vlastní firmu věnující se mezinárodní kamionové dopravě, kterou dodnes vede.