Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Monika Brázdová (* 1969  )

Byla to úžasná setkání lidí, úžasná poznání a úžasné emoce

  • narodila se 27. listopadu 1969 v Humpolci
  • studovala na Gymnáziu dr. A. Hrdličky
  • předsedkyní školní organizace Socialistického svazu mládeže
  • od roku 1988 studovala na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích
  • po 17. listopadu se v Českých Budějovicích zapojila do studentské stávky
  • 23. listopadu veřejně vystoupila na demonstraci v rodném Humpolci
  • podílela se na kampani za zvolení Václava Havla prezidentem

Dospívající Monika Brázdová vnímala v době totalitní vlády komunistů strach ve společnosti, ve kterém nechtěla žít. Neměla ale příliš na vybranou, a tak se vždy snažila v daných podmínkách žít co nejlépe. Když se 17. listopadu 1989 dozvěděla o brutálním zásahu bezpečnostních složek proti studentské manifestaci v Praze, nebála se postavit na pódium a promluvit k lidem, kteří tak jako ona chtěli změnu. Mohla tak bezprostředně pocítit revoluční atmosféru, která vedla až k vytoužené svobodě.

Nežádoucí pravda o Sovětském svazu

Monika se narodila 27. listopadu 1969 v Humpolci do rodiny Jaroslavy a Pavla Horákových. Vychodila základní školu Podhrad a nastoupila na Gymnázium dr. A. Hrdličky. O politice se doma nemluvilo a Monika žila především sportem.

„Když se mě zeptali, jestli půjdu do komunistické strany, tak si vzpomínám, že jsem říkala: ‚Pionýr? Jo. Svazák? Snad. Komunista? Nikdy!‘ A taťka říkal: ‚Tiše buď.‘ Prostě, že o tomto se nemluví. Byla to velmi zvláštní doba,“ vypráví Monika. Vnímala tehdy strach ve společnosti a také mnohá omezení. Přesto se snažila v daných podmínkách žít co nejlépe, a tak vstoupila do Socialistického svazu mládeže. Jako jeho předsedkyně pořádala spoustu sportovních a kulturních akcí.

Na gymnáziu začala Monika vnímat politiku komunistické strany, která se snažila na studenty ideologicky působit. Když je učitelka vybízela ke vstupu do Svazu československo-sovětského přátelství, spolu s několika spolužáky to odmítla. O Sovětském svazu je ve škole učili, že je to země prosperity a pokroku. Ale Monika se sama přesvědčila o opaku, když tam jela na zájezd. I když je hlídal průvodce a vodil je jen na předem určená místa, nemohla přehlédnout všudypřítomnou chudobu a nedostatek zboží. Překvapil ji rozpor mezi skutečností a tím, co je učili ve škole.

Po návratu měla před třídou o zájezdu promluvit. „Prostě jsem jim tam řekla, jaké to v Sovětském svazu doopravdy je, jak tam ti lidé mají docela bídu a hlad, v čem tam žijí. Což samozřejmě paní učitelka, nebo tenkrát soudružka učitelka nechtěla moc slyšet,“ vzpomíná Monika, kterou učitelka přerušila a nenechala ji své zážitky před třídou dopovědět.

Sametová studentka

Po maturitě se podařilo Monice dostat na Pedagogickou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, kde začala studovat tělesnou výchovu a biologii. Poprvé tam přijela v tričku s nápisem „Glasnosť a perestrojka“, tedy otevřenost a přestavba, jak zněly dva hlavní body programu Michaila Sergejeviče Gorbačova. Ten se v čele Sovětského svazu pokoušel o reformu země, zatímco v Československu všechno stále vypadalo nezměnitelně. Monika měla pouze informace z komunisty ovládaných médií, a žila tak v „informační krabici“.

„Stejně v té krabici cítíte, že je to hrozně divné, že je tam strašný strach a vy v tom strachu žít nechcete. Takže si prostě žijete tak, jak se vám líbí, a tak, jak to vy cítíte,“ vysvětluje Monika. Měla hodně povinností ve škole, které věnovala většinu svého času, a proto ji politika míjela. Věděla o protirežimních manifestacích v Praze k významným výročím, které bezpečnostní složky tvrdě potlačovaly, ale považovala je za neúčinné.

Vše se změnilo po brutálním zákroku proti manifestaci studentů v pátek 17. listopadu 1989. Monika přijela domů do Humpolce, kde se od dědečka, který poslouchal Svobodnou Evropu, dozvěděla, co se v Praze stalo. Poprvé se začala s rodiči bavit o politice a ti jí vyprávěli o své trpké zkušenosti, když pražské jaro skončilo invazí vojsk Varšavské smlouvy.

Monika se rozhodla odjet do Českých Budějovic, aby byla všemu blíž. S dalšími studenty chodila na setkání v menze, kde dostávali informace o dění v Praze. Vysoké školy tam vyhlásily stávku, která se rozšířila i do dalších měst. Studenti požadovali řádné vyšetření zákroku bezpečnostních složek ze 17. listopadu a potrestání viníků, což komunistická vláda odmítala. Studenti také připravovali letáky, aby mohli informace rozšířit do celého Československa.

„My jsme ty letáky dostali s tím, že naším úkolem je jet do našeho města a informovat naše obyvatele o tom, co se děje v Praze a co se děje u nás na fakultě,“ vzpomíná Monika.

Revoluce z pódia

Když se Monika vrátila ve čtvrtek 23. listopadu do Humpolce, dozvěděla se o chystaném shromáždění na Tyršově náměstí, kde se už předchozí večer sešlo asi 60 lidí. Tentokrát přišlo na 400 lidí, aby vyjádřili nesouhlas s totalitní vládou komunistů. Monika tam potkala bývalé spolužáky z gymnázia, kteří studovali na různých vysokých školách. Společně na shromáždění vystoupili a řekli lidem, co se děje ve větších městech.

„To bylo takové zvláštní, že najednou vy, osmnáctiletý, devatenáctiletý, mluvíte k těm dospělákům a vlastně vy jim říkáte, co mají dělat. Oni na vás koukají jak na Panenku Marii a říkají: ‚Jo, tyto děti nám sem jdou říct, co máme dělat. Že se máme probudit. A že máme něco jít…‘ A oni šli a dělali to. Byli šťastní, že tam někdo přišel a byli do toho velmi nadšení. Byla to velmi zajímavá atmosféra,“ vypráví Monika. V následujících dnech se snažila s dalšími studenty informovat o převratném dění i další lidi. Chodili do firem a továren, kde zaměstnancům předávali informace o chystané generální stávce.

Týden demonstrací vyvrcholil generální stávkou naplánovanou na 27. listopadu. Pod heslo „Konec vlády jedné strany“ se připojilo 75 % obyvatel Československa a na Václavském náměstí se sešlo na 300 tisíc lidí. I v Humpolci se lidé přidali ke generální stávce a na Horní náměstí přišly více než 4 tisíce lidí. Na pódiu se vystřídala řada řečníků a mezi nimi i Monika s dalšími studenty.

„Důležitý je výsledek. Že ta generální stávka potvrdila to, co jsme chtěli, a došlo ke změně režimu, což pro mě byl velmi překvapující a uspokojující stav,“ vysvětluje Monika, která v ten den oslavila své dvacáté narozeniny. Dva dny po generální stávce zrušilo Federální shromáždění ústavní článek o vedoucí úloze Komunistické strany Československa ve společnosti.

Svoboda životní volby

Monika se zapojila do kampaně za zvolení Václava Havla prezidentem. Moc o něm nevěděla a jeho volbou si nebyla jista, ale později jeho zvolení ocenila. „Zpětně jsem za to velmi šťastná, protože ten člověk nám ukázal spoustu dobrých věcí, a velmi si ho jako člověka vážím, ačkoliv jsem ho nikdy osobně nepoznala,“ ohlíží se Monika za působením Václava Havla.

Po jeho zvolení už se politicky neangažovala a pokračovala ve studiu. Dál ale politiku sledovala a viděla nepřipravenost lidí přijmout demokracii, když se nedokázali shodnout ani na novém názvu státu. Sama ale změnu režimu vítala. „Velmi jsem si vážila toho, že se najednou otevřely ty vaše obzory a možnosti, co člověk může, jakou cestou může jít. Je to ta věc, kdy získáváte do rukou možnost každý den se svobodně rozhodnout o tom, co chcete a co nechcete,“ říká Monika. Na škole absolvovala v roce 1993 a rok učila na základní škole v Humpolci. Ze školství ale odešla, začala pracovat v expedici a založila vlastní firmu Inter Expres Servis pro mezinárodní kamionovou dopravu, kterou vede dodnes.

Monika se ohlíží za sametovou revolucí s vděčností, že ji mohla aktivně prožít. „Spousta lidí vyšla ze svých ulit a sešli se a řekli svůj názor nebo aspoň byli s těmi ostatními. Ta energie, která nás všechny spojovala, byla úžasná energie nějakého společného záměru. Něčeho, co nás v tu chvíli bolelo, pálilo a čemu jsme dávali pozornost.“ Na závěr Monika dodává: „Všem lidem bych chtěla říct, že je to na nich, jakou cestou svého života půjdou. Všechno je v jejich rukách. Ta revoluce jim v tom otevřela možnosti.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV