Otakar Braun

* 1950

  • „Ten den si pamatuju pěkně. Máma ráno vstávala do práce, my jsme měli staré rádio, ladila si tam zprávy a já jsem jí říkal: ,Prosím tě, nech to bejt, stejně to kníká a nic nového tam nebude.’ Pak jsem došel na zastávku a lidi se tam bavili, že jsou nad Prahou ruská letadla, což mi nic neříkalo, protože jich tady bylo stejně dost. A pak se v autobuse lidi bavili, že poslouchali rádio a že se něco děje. Přišel jsem do práce, a to už se nedělalo, mluvilo se o tom, a pak nás zavolali do kantýny. Nějaký tirák tam přinesl zahraniční tranzistorák, který mu dobře hrál, a pustil ho, takže jsme slyšeli všechno, jak se dobývají do toho rozhlasu, jak byla střelba a jak naposledy zahrála hymna. Všichni tam plakali, hlavně ženský. Tak to už jsem věděl, že je zle. Pak jsme chodili na náměstí a hrozili jsme Rusům, co jezdili od Točníka, od řeky zatáčeli na Plzeň. Na rohu tam byla cukrárna a tam i urazili kus baráku. No a pamatuju si nějakého Vencu Sudíka, jak skočil na stupačku a plivnul tomu šoférovi do obličeje. Existuje z toho i fotografie možná někde v Žebráce.“

  • „Najednou jsme zjišťovali, že je to takové volnější. Pamatuju si, když jsem se vracel z učení, jel jsem autobusem z Florence do Žebráka, tak byla Praha popsaná: ,Chceme Císaře.’ To bylo před volbama prezidenta a on byl protikandidát Svobody. Pak v ČSAD, když jsem byl na praxi, tak už začínali takoví první soukromníci, začali mít auta ve vlastní režii a začalo se to tak nějak rozbíhat. Pak tady byl strejda z Ameriky a říkal: ,Českej národ se začíná probouzet.’ No, pak jsme to předvedli.“

  • „Pořád se mnou šla nějaká tečka nebo fajfka. Pořád se to se mnou táhlo, až do toho roku osmdesát devět. Ve škole, když jsem nastoupil do školy, někdy v padesátým šestým, tak první, druhá, třetí třída, ty byly dost hustý. To po mně šli. Ředitel mě vytáhl za ucho na stupínek a ukazoval mě: ,To jsou ti buržousti, takhle vypadají!’“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 09.07.2020

    (audio)
    délka: 01:39:41
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Od první třídy jsem byl nepřítelem státu

Otakar Braun se narodil 20. února 1950 v Praze. Jeho otec Jindřich Braun pocházel ze židovské rodiny z Podkarpatské Rusi. Během druhé světové války zažil nucené práce, deportaci do koncentračního tábora i pochod smrti, k válečným prožitkům se nechtěl vracet. V květnu 1945 skončil v Praze a následně se přestěhoval za prací do obce Žebrák, kde byl zaměstnán jako řidič ve firmě František Volman, výroba hospodářských strojů. Tam se také seznámil se svou budoucí chotí Helenou Volmanovou, vnučkou továrníka Františka Volmana, který v roce 1872 výrobní podnik v Žebráku založil. Po únorovém převratu 1948 komunisté podnik zestátnili, rodině zabavili vilu a pamětníkova otce poslali do železorudného dolu Hrouda ve Zdicích. Továrna pak nadále fungovala pod označením TOS (Továrny obráběcích strojů). V 60. letech se Otakar Braun vyučil automechanikem v Čáslavi. Do roku 1989 pracoval v podnicích ČSAD a ČSAO. Po sametové revoluci až do svého odchodu do důchodu sloužil u policie. Dnes (2020) žije v obci Záluží, nedaleko Žebráku.