Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Boreš (* 1948)

V Anglii jsem přičichl k tomu, co je demokracie

  • narozen 5. března 1948 v Praze

  • studoval Vysokou školu ekonomickou v Praze

  • na podzim roku 1968 odjel do Velké Británie, po roce se vrátil

  • v roce 1972 souzen kvůli šíření časopisu Listy, nakonec zproštěn viny

  • roku 1976 uzavřel účelový sňatek s Němkou

  • signatář Charty 77

  • účastník pohřbu Jana Patočky

  • v květnu 1977 emigrace do Západního Berlína

  • člen redakce čtvrtletníku Informační materiály (Infomat)

  • v roce 2023 žil v Berlíně

Po srpnové invazi v roce 1968 odjel do Velké Británie, kde strávil rok. Byl odhodlaný se nevrátit a začít nový život mimo komunistický stát. Do rodné země ho to ovšem pořád táhlo, a tak se nakonec vrátil do Československa, ze kterého se během jeho nepřítomnosti vytratila naděje. Jiří Boreš nechtěl jít s proudem a smířit se s tím, že žije v nesvobodné zemi. Brzy se dostal mezi podobně smýšlející lidi do prostředí disentu. Poté, co ho kvůli jeho postojům vyhodili z vysoké školy, měl nastoupit na povinnou základní vojenskou službu. To se ovšem vymykalo jeho přesvědčení. Aby se jí vyhnul, uchýlil se k radikálnímu řešení – začal simulovat schizofrenii a rok strávil v psychiatrické léčebně. Modrou knížku nakonec získal.

Táta mě vedl k logickému uvažovaní, tak jsem se tak choval

Jiří Boreš se narodil 5. března 1948 v Praze, kde prožíval šťastné dětství po boku o dva roky mladšího bratra. Jeho otec byl členem Komunistické strany Československa, její ideologii ovšem prý nebyl zcela oddaný: „Táta nebyl zažraný komunista, měl strach o rodinu,“ říká Jiří Boreš. Jako malý si příliš neuvědomoval, že žije v nesvobodné zemi, přece se do ní narodil a nic jiného nezažil. První pochybnosti se mu začaly v hlavě objevovat někdy na základní škole. Tehdy pochopil, jaký režim doopravdy je. „Jednou jsem z okna ukradl sovětskou vlajku. Naštval nás nějaký kamarád, tak jsme se mu chtěli pomstít a jeho tetě, která bydlela v přízemí, jsme tu vlajku sebrali a hodili ji do průjezdu. Někdo to na nás práskl a táta musel kvůli tomu na policii,“ říká a dodává: „Tehdy to ještě bylo bez nějakého politického úmyslu.“ Jak vzpomíná, během dospívání se začal chovat tak, jak ho to otec vždy učil: „Vedl nás k pravdě a logickému myšlení, takže za to může táta.“ Paradoxně se tak na jeho popud choval jinak, než by otec, jako člen strany, od něj čekal.

Po ukončení základní školy nastoupil Jiří Boreš na Střední všeobecně vzdělávací školu Budějovická. Roku 1966 odmaturoval. Poté začal studovat chemii, což ho ovšem nenaplňovalo, a tak po semestru skončil. Na podzim roku 1967 nastoupil na Vysokou školu ekonomickou (VŠE) v Praze, kde prožíval uvolněnou atmosféru pražského jara. „Lítali jsme po studentských sezeních, přednáškách profesora [Václava] Černého, [Josefa] Smrkovského – bylo toho strašná spousta. Ani jsem neměl čas poslouchat rádio a koukat televizi. Přitom jsme měli ještě studovat a skládat zkoušky,“ vzpomíná na hektický rok 1968. Jiří Boreš si uvolněnou atmosféru ve společnosti užíval plnými doušky. Se spolužáky často diskutoval a řešil politická témata. V srpnu však nastal zvrat. „Dvacátého prvního mi moje holka Daniela volala v noci. Potom jsem se probudil a slyším nějaký prapodivný hukot a ona říká: ‚Jsou tady Rusové!‘ Tak jsem se sebral a šel jsem k Toskům [rodině Vladimíra Toska[1]] a ptal jsem se, co můžu dělat, jaké budou úkoly. Takže jsem dělal poslíčka mezi novináři,“ říká a dodává: „My jsme to nečekali. Byli jsme trochu naivní.“

Britové byli vůči nám neuvěřitelně vstřícní

Jeho tehdejší přítelkyně Daniela s rodinou po invazi emigrovala do Velké Británie. Jiří Boreš se ji rozhodl následovat a v listopadu 1968 odjel na Západ. Ještě předtím si na VŠE přerušil studium. Jak říká, byl sice odhodlaný emigrovat, ale chtěl si nechat zadní vrátka pro případ, že by se přece jen rozhodl vrátit a dostudovat. Ve Velké Británii chtěl nastoupit na vysokou školu, ale kvůli tomu, že přijel až v listopadu, mu nepřidělili stipendium. Neměl dostatek financí, a tak začal pracovat v psychiatrické léčebně jako pomocný ošetřovatel. Místo mu sehnal jeho spolužák ze střední školy Pavel Straka, který také do Londýna emigroval. Později pracoval jako balič v malé továrně, kterou vlastnil československý židovský emigrant.

Jiří Boreš žil v Londýně ve skromných podmínkách. Jeho vedoucí v továrně k němu byl vstřícný a často mu zvyšoval plat. Továrna ovšem nakonec přerušila svou činnost, a tak dostal Jiří Boreš doporučení k jinému československému Židovi, který měl v centru města obchod s kůžemi. Hlavním cílem Jiřího Boreše bylo ovšem stále to, aby mohl studovat. Přemýšlel tedy o tom, že emigruje do Austrálie, kde by mohl získat stipendium. Někdy v tu dobu ovšem jeho přítelkyně odjela do Itálie a posléze do Mexika. Jiří Boreš tak ztratil další z motivací, proč ve Velké Británii zůstávat. „Neměl jsem na to nervy a vzdal jsem to. Řekl jsem si, že se s tím třeba ještě něco dá udělat v Československu,“ vysvětluje. Na svůj roční pobyt nicméně vzpomíná jen v dobrém. „Britové byli vůči nám neuvěřitelně vstřícní. Navíc jsem přičichl k tomu, co může být demokracie – i když je konstituční. Už jenom moct si číst dvoje dobré noviny a chodit na filmy a do divadla, na jaké chci, a být svobodný. To jsem do té doby nezažil,“ podotýká.

Po návratu ze Západu v říjnu roku 1969 byl v šoku, v jakém stavu se nachází československá společnost. Lidé podle jeho slov ztratili naději a smířili se s novou realitou. Jiří Boreš pokračoval ve studiu na VŠE, ale nedokončil ho. Ve čtvrtém ročníku ho ze školy vyhodili. V té době se již stýkal s Jarmilou Johnovou, pozdější signatářkou Charty 77, která studovala na stejné univerzitě. V kontaktu byl i s dalšími lidmi, kteří se pohybovali v prostředí disentu. V roce 1972 se dostal před soud, a to kvůli tomu, že šířil časopis Listy, který získal od reformně komunistického politika Jiřího Pelikána, který pobýval v exilu. „Zapůjčil jsem několik čísel kamarádům a jednoho z kamarádů sbalili a on se prokecl, pak sbalili mě. Byl z toho nakonec soud, soudili mě za paragraf pobuřování,“ říká a pokračuje: „Jářin tatínek [otec Jarmily Johnové Josef John] mi sehnal dobrého advokáta a ten nás z toho vysekal.“ Jiří Boreš byl zproštěn obžaloby z tohoto důvodu: „Není možno dokázat, že by se jednání dopouštěl z nepřátelství k socialistickému, společenskému a státnímu zřízení a není možno v jeho jednání spatřovat typické rozšiřování ilegálních tiskovin, byť tyto zapůjčil dvěma osobám.“[2]

Tehdy ho z univerzity díky tomu, že byl viny zproštěn, ještě nevyhodili. Brzy ovšem poslal své bývalé přítelkyni Daniele do ciziny dopis, ve kterém popisoval pořádky, které v socialistickém Československu panují. „Duňa [Slavíková] jela za maminkou do Anglie a já blbec jsem jí dal balíček dopisů pro Danielu. V tom byly poloreportážní kecy o tom, jak se tu cítím a jak mě tu všechno štve. Na hranicích ji šacovali a tohle našli. Estébáci to pak poslali na školu,“ vzpomíná. Na jaře roku 1972 zasedla kárná komise, která rozhodla o vyloučení Jiřího Boreše z VŠE.

Kdybych Chartu nepodepsal, byl bych srab

Po nuceném odchodu ze školy se začal Jiří Boreš obávat, že bude muset nastoupit na základní vojenskou službu. „Byl jsem anarchista, nechtěl jsem na vojnu,“ vysvětluje. V té době se seznámil se Zdenou Bratršovskou a Františkem Hrdličkou, který roku 1969 založil experimentální scénu Bílé divadlo. Soubor svou činnost však musel z politických důvodů ukončit. Jiří Boreš se společně s nimi pokoušel obnovit jeho činnost, což se nepodařilo. Oba mu ale pomohli ve chvíli, kdy se rozhodl získat modrou knížku. „Franta [Hrdlička] kdysi studoval medicínu, pár semestrů, takže mi doporučil nějaká skripta, ze kterých jsem se učil, jak předstírat schizofrenii. Bylo rozhodnuto, musel jsem se nechat hospitalizovat v Bohnicích na psychiatrii,“ říká. Na psychiatrickém oddělení strávil Jiří Boreš téměř celý rok. Po zevrubném zkoumání nakonec skutečně dostal modrou knížku a na vojnu nemusel. Kvůli simulované nemoci získal invalidní důchod. Následující roky nepracoval, jen si přivydělával po brigádách. V té době už byl přesvědčený, že v Československu skutečně nechce žít.

V dalších letech se Jiří Boreš intenzivně stýkal s lidmi z disentu, se kterými ho seznámil Evžen Brikcius a Duňa Slavíková. Nejvíce se stýkal s manželi Jirousovými a Danou Němcovou. Pravidelně se scházeli v hospodě U Soudku: „Žádnou revoluci jsme nedělali, byla tam sranda. Hráli jsme Člověče, nezlob se s panáky. Jirous házel pivními podtácky po hospodě, až ho vyvedli,“ popisuje a zakončuje: „Byl to alternativní způsob života, taková úniková cesta.“ Mimo to chodil na koncerty Plastic People of the Universe a účastnil se i dalších undergroundových akcí.

Na počátku roku 1977 navštívil Jarmilu Johnovou, která mu dala podepsat Chartu 77. Iniciativa kritizovala, že státní moc nedodržuje lidská a občanská práva, k čemuž se Československo zavázalo v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. Nad podpisem dlouho nepřemýšlel. „Kdybych Chartu nepodepsal, byl bych srab,“ říká. K prohlášení se připojila i jeho matka Lída Borešová.[3] Otec v té době už nežil a bratr, který se také angažoval v undergroundovém hnutí, podpis odmítl. „Myslím, že udělal dobře. Bylo dobré, když byl v rodině aspoň někdo, kdo to nepodepsal,“ vysvětluje. Jiří Boreš se 16. března 1977 zúčastnil pohřbu filozofa Jana Patočky, který zemřel po několikahodinovém výslechu. Komunistický režim nedal mluvčímu Charty pokoj ani po smrti. Obřad narušovali přítomní příslušníci Státní bezpečnosti (StB), kteří ho natáčeli. Estébáci obsadili hřbitov, nad kterým létaly vrtulníky.[4] „Bylo to šílené. Estébáci túrovali motory, fotili nás už po cestě tam. Bylo ale hezké, že tam šel zástup lidí, že účast byla velká,“ vzpomíná. O tom, jak pohřeb probíhal, napsal fejeton a začal ho šířit. To, že mohl psát o tom, co v nesvobodné zemi prožívá, mu pomáhalo se se situací vypořádat a později mu to mělo pomoct v zahraničí.

Jiří Boreš zažil několik výslechů StB. Nikdy prý nic neřekl a celý výslech promlčel – to byla jeho taktika. Svazek (reg. č. 15987 MV), ve kterém je Jiří Boreš veden jako prověřovaná osoba (PO) pod krycím jménem West, byl zničen 1. prosince 1989.

Odjel jsem za novým životem

V květnu 1977 získal Jiří Boreš povolení k vycestování z Československa. Stalo se tak poté, co se oženil s jistou Němkou Anette. Už od roku 1975 totiž hledal ženu ze západní země, která by byla ochotná si ho vzít a on by tak mohl legálně vycestovat. Manželku Anette mu sehnala bývalá přítelkyně Daniela. Ještě předtím, než dostal povolení k vycestování do Západního Německa, se se setkal s novinářem a signatářem Charty 77 Petrem Uhlem. Dostal se k němu text, který Jiří Boreš napsal po jednom z výslechů, a zaujal ho. Oslovil ho proto s prosbou, aby se po příjezdu do Západního Berlína spojil s emigranty, kteří vydávali česky psaný krajně levicový čtvrtletník Informační materiály (Infomat). Jiří Boreš jeho přání splnil a po příjezdu oslovil Ivanu Šustrovou. „Nejdřív si mě museli prokádrovat, jestli nejsem agent provokatér. Trvalo to měsíc. Pařížští trockisti, na které měl Petr Uhl napojení, jim potvrdili, že jsem důvěryhodný... Ivana Šustrová, Honza Koukal a Pavel Liška měli taky tyhle trockistické tendence. Já jsem byl levičák, ale ne přehnaný,“ říká. Přesto se do činnosti Infomatu zapojil. Společně s Ivanou Šustrovou, Pavlem Liškou, Janem Koukalem, Jaroslavem Sukem a Janem Pauerem vytvářeli obsah časopisu. Provoz financovali trockisté z Velké Británie a dalších zemí, kteří jim zároveň pomáhali i s distribucí. Časopis měl nejprve náklad šest set kusů, později až tisíc. Aby mohl Infomat vycházet, museli přispívat i členové redakce, a to padesát marek měsíčně.

Autoři se nescházeli ve společné redakci, pracovali každý z domova, a to v utajení – články signovali pseudonymy a nikomu o své činnosti neříkali. Největší část výtisků mířila do Československa, bylo možné si taky zařídit předplatné – to využívaly některé osobnosti československého exilu a zahraniční univerzity, které vyučovaly bohemistiku. Jiří Boreš se ve svých článcích věnoval zejména ekologickým tématům, zejména odporu k jaderným elektrárnám, a kultuře. Někdy členové redakce přebírali německé zprávy o Československu, které překládali do češtiny. Činnost Infomatu ukončili v roce 1982, kdy Jaroslav Suk emigroval do Švédska, kde začal vydávat podobný časopis, a stal se tak konkurencí. Jiří Boreš už se navíc cítil unavený, a tak z redakce odešel. Časopis posléze zanikl.

Až do roku 1992 působil v divadle Freie Volksbühne, kam nastoupil brzy po svém příjezdu do Berlína. Během své emigrace se pravidelně vracel do Československa, kde se setkával s Petrem Uhlem, Jiřím Dientsbierem starším a dalšími disidenty, kteří mu často předávali zprávy pro emigranty. Ty si musel zapamatovat nazpaměť, aby nepřišel na hranicích do problému. Do rodné země jezdil i v době, kdy ještě neměl německé občanství, což později považoval za neuvážené. Poté, co se stal německým občanem, jezdil do Československa i dvakrát do roka, setkával se s přáteli a jezdil s nimi na výlety.

Když padla Berlínská zeď, zaplavila ho vlna naděje, že brzy se vše změní i v Československu, což se také stalo. V průběhu sametové revoluce s nadšením, ale i obavami sledoval v německých médiích dění v Praze. Do rodné země se poprvé po pádu režimu podíval v prosinci 1989. Brzy zažádal o navrácení občanství, v čemž mu bylo vyhověno. V roce 1992 ukončil dálkově po dvaceti letech VŠE a nastoupil do nového divadla. O tom, že se vrátí zpátky do Prahy, sice přemýšlel, ale nakonec tak neučinil a zůstal v Německu. „Doma jsem v Berlíně,“ zněla v roce 2023 jeho slova.

 

[1] Vladimír Tosek. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023, 2001-2023 [cit. 2023-09-07]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Vladim%C3%ADr_Tosek

[2] Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály

[3] SEZNAM VŠECH ZVEŘEJNĚNÝCH SIGNATÁŘŮ A – M [online]. [cit. 2023-09-08]. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/charta77/panel19.pdf

[4] Státní bezpečnost narušila poslední rozloučení s filozofem Janem Patočkou. Pametnaroda.cz [online]. 2020 [cit. 2023-09-08]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/statni-bezpecnost-narusila-posledni-rozlouceni-s-filozofem-janem-patockou

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Justýna Jirásková)