„Z každé návštěvy estébáků mi naskočila husí kůže. Měl jsem strach. Šokovalo mě vždycky to, že o mně všechno věděli, kdo za mnou přichází, kdo odchází. Ale řeknu jednu legrační historiku. Byla osmdesátá léta, nevím už přesně, který rok. Přicházeli za mnou vždycky dva. Sedli si a já řekl obligátní větu: ‚Pánové, na co máte chuť? Dáte si kávu nebo čaj? Víc nemám.‘ Ptali se na všechno možné. Byly to nepříjemné otázky, ale o tom nechci říkat nic. Pak jsem se zeptal: ‚Co se děje? Co jsem provedl?‘ Oni řekli: ‚Pane Böhm, budete překvapen, ale máme na vás zvláštní prosbu. Náš šéf by byl hrozně rád, kdybyste mu půjčil pornografické filmy.‘ Začal jsem se smát a řekl jsem, že žádné pornografické filmy nemám. Oni odpověděli: ‚Ale prosím vás, my víme, že jste určitým přátelům při setkáních pouštěl pornografické filmy.‘ Řekl jsem, že tedy ano, že je to pravda, ale že šlo o filmy, které jsem si vypůjčil od tatínka mé manželky. Ne že by byl sběratelem, ale byl v německé armádě, ve wehrmachtu, a měl kamaráda v západním Německu, který mu tento druh filmů posílal. Viděl jsem dva nebo tři. Podstata věci je, že tajná bezpečnost mě žádala o půjčení těchto filmů.“
„Můj výtvarný vývoj do roku 1964 byl uvolněný realismus. Jednou po mě žádaly varhany v Krnově nějakou práci. Šel jsem tam, úkol jsem zvládnul, byli spokojeni, a tak jsem je poprosil, jestli bych si nemohl prohlédnout továrnu. Dostal jsem k dispozici mistra, všechno jsem s ním prošel a byl jsem v šoku. Byly tam obrovské nádoby na odpad odřezků, které vznikaly jak z varhan, tak z kytar. I ty se tam tenkrát dělaly. Byly to neuvěřitelné tvary, a když jsem to všechno viděl, nastal v mé osobě radikální zlom. Věděl jsem, že se všechno bude měnit. Požádal jsem ředitele, jestli bych u nich nemohl ty odpadové materiály dávat dohromady do struktury reliéfů. Zachoval se perfektně. Určili mi místo v dílně, kde bylo několik lidí, dostal jsem pracovní ponk a mohl jsem začít. Chodil jsem tam jako dělník, ale ne každý den. Začal jsem sbírat odpady a sestavovat reliéfní strukturu. O dřevě jsem nevěděl vůbec nic, jen to, že stromy rostou v lese. Všechno jsem se tam učil. Za několik let jsem pochopil, co je to dřevo.“
„Po válce, v květnu a v dalších měsících, bylo všude neuvěřitelné množství povalujících se zbraní. A tlupa dětí, asi pět nás bylo, jsme chodili po polích, po lesích, do lesa jsme to měli blízko a našli jsme pancéřovou pěst. Neměla hlavici. Byl s námi taky pes, vlčák. Nevím, jestli ten pes nebo někdo z nás šlápl na spoušť. Vyšla obrovská rána, plamen, vystřelilo to. Roztrhalo mi to lýtko, pes byl na cucky a jeden kamarád pozbyl nohu. Všichni jsme byli touto hrou postiženi.“
„Byl jsem požádán politrukem, abych udělal Lenina. Říkal jsem: ‚Jistě, není problém.‘ Ptali se, co budu potřebovat. Řekl jsem si o stolaře, aby mi udělal rám třikrát tři metry, aby to bylo v proporcích odpovídajícím obrovským barákům kasáren. Aby ten Lenin byl dominantní, musel být aspoň třímetrový. Tak mi to připravili a začal jsem pracovat. Mělo to velký úspěch. Uměl jsem trochu kreslit. Podle předlohy nebyl problém. Z hlavy bych se samozřejmě malovat neopovážil. Sranda a problém byl však v tom, že jsem zapomněl, že pracuji v interiéru a při stěhování jsme obraz nemohli dostat přes dveře. Politruk měl v očích strach a začal vyhrožovat, že mě zavřou. Říkal, že jsem to měl všechno domyslet. A tak jsem rozřezal Lenina na půlku. Dovedete si přestavit, co se odehrávalo v očích důstojníků? Vytáhli jsme obě poloviny přes dveře, dali jsme to dohromady, opravil jsem to a samozřejmě nikdo nic nepoznal. Důstojníci byli šťastní a Lenina vyvěsili na fasádu.“
Svatoslav Böhm se narodil 12. února 1934 ve Žďáru nad Sázavou. První roky života bydlel s rodiči a starším bratrem v Novém Městě na Moravě. Nacistickou okupaci v letech 1939 až 1945 prožil v Brně. Vystudoval Školu uměleckých řemesel v Brně. Po základní vojenské službě u rakouské hranice se přestěhoval do Krnova, kde otec získal místo v textilní škole. Začátkem šedesátých let dělal grafika později zrušeného ostravského kulturního magazínu Červený květ. Spolupracoval s krnovskou varhanářskou továrnou, kde začal z odřezků z výroby varhan tvořit abstraktní reliéfy. Byl členem výtvarné skupiny Klub konkrétistů, Kontrast Ostrava a dalších sdružení. Živil se hlavně jako knižní grafik. Zúčastnil se řady výstav, mimo jiné skupinových přehlídek konkrétistů. Po roce 1968 odmítal vyjádřit souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V prvních letech normalizace kvůli tomu přestal dostávat výtvarné zakázky. Zajímala se o něj Státní bezpečnost a evidovala ho jako nepřátelskou osobu. Při katastrofálních povodních v roce 1997 zaplavila voda jeho ateliér a zničila většinu jeho díla. Zemřel 6. ledna 2023 v Krnově.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
