Мария Бобович Maria Bobovich

„A moje kamarádka k nim přijde a snaží se jim říct něco normálního, že tuhle situaci musíme vyřešit. A jeden z policistů ji odstrčí, ona spadne, udeří se hlavou o chodník. Nerozbije si hlavu, ale zatočí se jí. A v tu chvíli k ní přijdou nějací lidé, kterým říkáme „tichari“, mohli by to být lidé jen v tmavém oblečení. Ve chvíli, kdy kamarádka leží, začnu na policisty křičet: ‚Jak to můžete udělat?‘ A oni se na mě podívají. V tu chvíli mě někdo udeří pěstí do čelisti – pořádná rána. Padám buď z úderu, nebo z překvapení. Ležím, čelist mě bolí, kontroluju – není zlomená a je to dobré. Moji přátelé jsou pryč, všichni si to tu vyřizují, je tu chaos. Zvedám se, vstávám. A hned druhá rána pod žebra. Rány byly tak silné, že jsem okamžitě spadla. Ležím, bolí mě čelist, bolí mě žebro. Sotva se zvedám, chci pomoci kamarádce. Vstávám potřetí a nějaký muž mě botou nebo něčím podobným udeřil přímo do hrudi. A to je všechno." Přeloženo automatickým překladačem (DeepL)

"A on [vyšetřovatel] chodil z kanceláře do kanceláře, já jsem seděla na židli. Chodil, mlel kolem, zakopl mi o nohu a podkopl mi nohy. Já jsem se posadila rovně. Pak přišel podruhé – sedl si mi na ruce a říká: ‚Líbím se vám?‘ A já jsem mu odpověděla: ‚Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.‘ A vy sedíte v kanceláři se všemi vyšetřovateli a uvědomujete si, že se vám každou chvíli může stát cokoli, prostě cokoli. Přemýšlím, jak to říct měkčeji, a říkám: ‚Nejde o to, že se mi líbíte, ale mám své vlastní hodnoty.‘ A tak jsem si říkala: ‚Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne.‘ On říká: ‚To bude v pořádku. Domluvím se, pojedeme k Minskému moři pít šampaňské.‘ Říkám si: ‚Ať se napiju aspoň vody, jaké šampaňské?‘ A sedím a naprosto nerozumím tomu, co se děje: na jedné straně kriminální případ, a tady – nečekaná situace.“ Přeloženo automatickým překladačem (DeepL)