Zdenka Blažková

* 1944

  • „Já jsem tam s rodiči od mládí dělala a vím, co se nadřeli. A žili strašně skromně. Byli strašně udření. Mohla byste mi říct, kdyby takhle vaši rodiče dřeli, jestli byste mohla prodat třeba jejich byt, kdyby se na tom maminka nadřela? Tak si toho budete vážit. To je jedna věc. A potom jsem si říkala, že když něco můžu udělat, já jako člověk, a mám tu možnost, tak zachráním kus přírody. Vždyť se tam pěstuje jídlo. Já vím, že tam někdy taky pěstují řepku olejnou, která má malé kořeny, a pole se ničí, protože voda steče. To taky vím. Ale jinak se všechno zastaví. A kolik potom budeme platit za chléb? My jsme přece byli vždycky soběstační, co se týká potravin. A Češi jsou přece pracovití lidé...“

  • „Já jsem chtěla zůstat doma. Chtěla jsem být u rodičů. Já jsem se špatně neučila, ale neučila jsem se tak dobře jako bratr. Ten se učil strašně dobře. Já jsem měla i trojky z ruštiny a češtiny. Později jsem se dověděla, že děti komunistů, když měli špatnější známky, tak pak to měli lepší. Ale budete se divit, mně dávala poctivé známky jen jedna komunistka. To je také zajímavé. A já ji měla ráda. Paní učitelka Budíková. Byla fest komunistka, děti ji neměly rády, ale já ji měla ráda. Ona byla ke mně jediná hodná. Já jsem už od mala měla ráda biologii a dějiny – to jsem měla jedničky –, ale matematika mi moc nešla. To byla trojka. Takže když jsem vycházela, měla jsem asi tři trojky. Můj bratr naopak dělal matematické olympiády. A tak jsem zůstala doma. Chtěla jsem zůstat doma u rodičů a pomoct jim.“

  • „Dokud jsme plnili, tak oni nás nechali. Když jsme nesplnili, tak už do nás hustili. Jednou jsme nesplnili a tatínek kvůli tomu měl soud. Pozvali si i lidi, kteří také dělali na polích, třeba na té řepě. Ale nikdo tam proti tatínkovi nemluvil. Ti lidé víceméně proti nám nešli. Byla to taková dělnická obec a lidi tam dělali a viděli, že my jenom děláme na polích. My jsme nebyli žádní kulaci. Podle nich byli kulaci bohatí. Ale nám nezbylo ani mléko, aby se všechno odevzdalo. Vajíčka také ne.“ – „To vám nic nezbylo?“ – „Ne. My jsme mléko na ráno vůbec neměli. My jsme měli černý kafe z melty. Opravdu ne. Protože maminka musela všechno odevzdat. Kdybychom nesplnili, byl by táta šikanovaný.“ – „Vám z té dřiny nezbylo opravdu nic?“ – „Zbylo obilí pro dobytek. To se našrotovalo pro dobytek. To muselo zbýt. Ale mléko nám nezbývalo. Opravdu, to vám nelžu. Jo, dovolili nám jednou ročně vykrmit si prase.“

  • „Potýkala jste se někdy s tím, že jste byla dcerou z tzv. ,kulacké' rodiny‘?“ – „Ano, v práci. Tam začal chodit jeden pán. Byl tam třikrát. Ale tatínek mi říkal, že nesmím mluvit. Věděla jsem už, že za komunistů nesmím nic říkat. Dávala jsem si pozor. Ten pán přišel a tak mě jako zkoušel. Pak toho ale nechal a už tam nechodil. Oni o nás všech věděli. My jsme chodili do kostela a ti komunisté to všichni věděli. Šla jsem třeba na půlnoční na Šárku, protože to je náš kostel, a starosta se díval, kdo z Lysolají tam chodí. Oni takhle hlídali.“

  • „Dali jsme jim to do bezplatného nájmu, ale nepodepsali jsme jim, že to darujeme. Jenom smlouvu o bezplatném nájmu. U nás nebylo JZD, ale jenom státní statek a tam se hospodařilo. Jak jsme přestali hospodařit, tak já jsem musela jít dělat do toho státního statku. Dělala jsem tam od dubna s ženskýma na poli. A ony na mě byly zlé. To mi nebudete věřit. Maminka mi třeba dala kousek chleba k svačině a jedna paní neměla chleba, tak jsem ho rozpůlila a dala jí půlku chleba a ona mi řekla: ,Tak kdy vás vystěhujou?‘ Ale taky nebyli všichni z nich zlí. Nebo mi říkali, že mám chodit za nimi. Tak jsem musela chodit poslední. Maminka mi říkala: ,To máš za nás.‘ A já nechápala, co za ně mám. Co rodiče. Komu co udělali. Maminka chtěla pracovat, tak se přihlásila do Suchdola do mrazíren. Jenže když měla mít potvrzení, tak jí ho v obci nedali. Sehnala si tedy práci uklízečky v Praze, kde nemusela mít tohle potvrzení. Šla tedy uklízet. Tatínek byl v nemocnici a Fanda chodil ještě do školy.“

  • „Nejdřív poslal úřednici k nám, a že by pan starosta se mnou chtěl mluvit, jestli bych něco neprodala, a já jsem řekla, aby mu řekla, ať nám dají pokoj. Pak za mnou přišli všichni ti menší sedláci a říkali, že já jsem tam zbyla jako jediná, která má pozemků nejvíc. Protože ti, co měli velké pozemky, z těch už tam nikdo nebydlel. Vedle nás to tam měl státní statek a pak to bylo skoro prázdné. Nebo tam něco ještě bylo, ale ti lidé už tam vůbec nebydleli. Bydleli v Dejvicích. A ti, co měli, tak ti měli méně. A ti za mnou chodili, abych neprodávala. Já jsem jim říkala, že na mě se můžou spolehnout, že já nic neprodám. Jenže oni je přemluvili. Zrovna souseda pod námi. Protože chtěl peníze. No jo, jenomže my máme hodně hektarů, ale ten soused, co bydlel pod námi, měl 6 hektarů za námi, kam by se nedostali. Protože já když to neprodám, tak se tam nikdo nedostane. On také že neprodá, ale pak najednou že prodá. Dali by mu zálohu asi milion a řekli, že já to nechci prodat a kvůli mně mu peníze nedají. Takhle mě pomluvili. A my jsme se báli. Ani kluk nechodil dolů. My jsme se báli, že ho oddělají. Už jsme se chtěli taky odstěhovat, aby na nás nikdo nemohl. My jsme se báli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha ED, 29.01.2020

    (audio)
    délka: 01:30:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nebyli jsme žádní kulaci, nezbylo nám ani mléko do kafe

Zdenka Blažková, roz. Srbová, se narodila 3. května 1944 v Lysolajích u Prahy. Srbovi zde žili a hospodařili na rodném statku otce Františka Srba, který ho převzal po svých rodičích. Po únorovém komunistickém puči v roce 1948 a založení místního státního statku sebrali Srbovým zemědělské stroje. Přes nucené vysoké dodávky, které museli plnit, se jim podařilo hospodařit na vlastním do roku 1962, kdy otec dostal infarkt. Zdenka po absolvování základní školní docházky zůstala s rodiči hospodařit na statku, ale v roce 1962, když ho bezplatně pronajali státnímu statku, si našla práci v zahradnictví a dálkově vystudovala zahradnickou školu v Mělníku. Pracovala pak ve státním podniku Sady, lesy a zahradnictví Praha. V roce 1979 se provdala a odešla na mateřskou. Poté pracovala jako uklízečka a prodavačka. Revoluce v roce 1989 se rodiče nedožili, pozemky v Lysolajích byly vráceny Zdence. V 90. letech o ně jevily zájem developerské firmy, vykupovaly pozemky pro komerční záměry, ale Zdenka je i přes nátlak prodat odmítla.