Josefa Bilíková

* 1937

  • „Takže mám výslech. Tak jsem šla k výslechu. Musela jsem jet do Hradiště. Když jsem vešla do toho pokoje, kde jsem měla být vyslýchaná, seděli tam dva chlapi. Já jsem pomalu vešla, sundávala jsem kabát a dávala jim ho, ať ho pověsí. Ti hleděli. Já říkala: ‚Nevím, co po mně chcete, jste horší než komunisti v padesátých letech.‘ Jak jsem spustila, udělala jsem jim takové kázání, že seděli, hleděli, mlčeli. ‚A už jsem vám všechno řekla, už s vámi mluvit nebudu, to nemá cenu, vám něco říkat,‘ řekla jsem. Seděli, hleděli, jeden vzal židli, přisedl ke mně a říkal: ‚Já vím, co teď děláte, modlíte se.‘ A já řekla: ‚Víte, já se velice ráda modlím, ale ve vaší společnosti mi to nejde. Sedím, čekám co bude, ale nemodlím se.‘ Pak tam chodili další, měnili se a já pořád seděla. Pak jsem řekla, že mi za pět minut jede autobus, ať mi dají kabát. Dali mi kabát a já jsem šla na autobus.“

  • „Maminka měla nedostatek červených krvinek. V Kyjově v nemocnici jí nedali krev. Když jsme tam přišli, maminka říkala, že krev jí nemají z čeho dát, že tatínek musí sehnat peníze. Nesehnal. Žádné jsme neměli, tak maminka musela zemřít. Všechno nám říkala, jak se máme chovat, co máme dělat, jak si pomáhat a hlavně, že tatínka máme poslouchat, máme mu pomáhat a ať se máme rádi. To všechno nám říkala při vědomí, že ona umírá, že pro ni není krev!“

  • „To bych si mohla vzpomenout, protože komunisti u nás řádili. Zavřeli hned pana faráře. Pamatuji si na to, byla to těžká doba. U nás v roce 1950 zavřeli asi šestnáct chlapců, někteří možná neměli ani osmnáct let. Strýček, který bydlel přes jeden dům vedle nás, měl tři děcka, manželku. Oni pro něj došli a cosi mu nabízeli. Oni přišli jako přátelé. Věděli, že byla bída v padesátých letech na vesnici, něco nabízeli. Vzali ho s sebou, že mu něco dají. A hned ho zavřeli. Došli s ním tam, kde zavírali, a už ho nepustili. Pak byly soudy. To byla těžká doba, ty padesáté roky!“

  • „Samozřejmě to bylo moc těžké, když ho zavřeli, hlavně pro rodiče, že, pro maminku. A tak já jsem jezdívala s maminkou na návštěvu tam za ním, když měl návštěvu, tak jsem jela taky, ale mě nepustili. Akorát jsem mohla čekat na chodbě, až maminka vyšla. A maminka tam s ním seděla a seděla, bachař tam s ní seděli dva, František a maminka. A maminka mu dala křížek, tak mu ho nedovolili ani aby si ho vzal, jenom ho mohl políbit, vzít si ho a mamince vrátit. Tak byli pořád tak přísní. Ale na Františka mám samé pěkné vzpomínky, my jsme spolu prožili pěkný kus života.“

  • „Ten jeden estébák byl blízko oltáře a František Lízna ho tam viděl. Byl oblečený jako kněz, tak tam šel a dal mu požehnání. Chudák nevěděl, co má dělat, tak vyskočil (smích) – a teď nevěděl, jestli má kleknout nebo co. Tak se otočil na patě a pryč z kostela ven! Utekl, ale jestli utekl, nevím, možná jenom kousek odešel. No ale nevím, proč ho to napadlo, chudáka, přežehnat ho tam, estébáka, když on byl v uniformě, měl to jejich oblečení – a on mu jde dát požehnání…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Vyšehorky, 28.04.2021

    (audio)
    délka: 02:08:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Kroměříž, 30.11.2022

    (audio)
    délka: 01:34:36
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Otce Františka Líznu pořád zavírali. Modlila jsem se za něj

Josefa Bilíková, 2022
Josefa Bilíková, 2022
zdroj: Post Bellum

Josefa Bilíková se narodila 13. ledna 1937 v Dolních Bojanovicích. Pochází ze silně věřící katolické rodiny, její rodiče měli malé hospodářství. V padesátých letech byla svědkem, jak komunisté zatkli bojanovického faráře a další obyvatele vesnice. Když jí bylo patnáct, odešla pracovat do kláštera na Velehradě. Pomáhala s péčí o nemocné lidi, kteří tam žili v tamním domově pro těžce postižené. Na Velehradě se seznámila s knězem Františkem Líznou, který veřejně dával najevo svůj nesouhlas s komunistickým režimem a byl několikrát zatčen. Kvůli tomu ji vyslýchala Státní bezpečnost. V roce 1995 odešla z Velehradu do Vyšehorek u Mohelnice, kde se stala farní hospodyní a vařila tam pro bezdomovce. V roce 2023 žila v Domově Sv. Kříže v Kroměříži.