Josef Bílek

* 1939

  • „Jako šestiletej kluk, ještě jsem nechodil do školy, vždycky jsem takhle utekl podél maštale dozadu, tam byl potok a tady byly louky a les. A bylo to asi tak přes kilometr. A to bylo už když se přehnaly ty armády, tak tam bylo plno materiálu po Němcích a rozbitý stroje a kvéry a munice a všechno možný tam bylo a já jsem byl jako v Jiříkově vidění. Viděl jsem plno patron, a tak jsem si nacpával patrony do kapsy. Tuhle jsem viděl granát, tak jsem si ho dal za košili. A viděl jsem tam pás s patronama, tak jsem si ho dal přes rameno a kvér, viděl jsem tam kvér. Ty kvéry byly poškozený, buďto měl závěr vyhozenej nebo měl zlomenou pažbu… Já jsem si vzal kvér a byl jsem obalenej a než jsem se dostal domů, tak jsem toho musel polovičku vyházet, protože jsem to nemohl unést. A co jsem přinesl, tak jsem musel tajně uschovat do kurníku. I granáty jsem musel schovat do kurníku, ono to bylo kulatý jako vejce, tak jsem to dal do kurníku za ty slepice. A maminka tam šla pro nějaký vejce, sáhla tam a vytáhla granát, nebouchlo to… A běžela k babičce a povídá: ‚Babičko, podívej, co tam ten pacholek natahal, co to tam je!‘ A babička říkala: ‚Holka, to jsou granáty…‘ A tak je vyhazovala ven, nic ale nebouchlo.“

  • „Tam šly všechny možný složky tý armády a na to si vzpomínám, jak tam šli ti zajatí Němci, museli mít ruce nad hlavou, zamračení… A byli bosí – Rusáci jim sebrali boty a museli jít bosí. A ta silnice byla tenkrát jen štěrkovaná, tam byly kameny a po tom kamení šli pěšky. A taková malá Ruska se samopalem, ten samopal byl větší jak ona, když některý ten Němec neměl dobře ruce nahoru, tak ona ho takhle dloubala [hlavní samopalu do žeber] a on nadskočil a dal ruce nahoru. A takhle furt kolem nich lítala jako nějaká družice. A ono jich bylo několik stovek… Bylo takový ticho, nejdřív to byl takovej rachot, a pak všechno ztichlo a já koukám, co se to děje, a Němci… A to byli takový urostlí chlapi a oni šli – bez opasků a boty pryč, bosí a ruce museli mít takhle [nad hlavou]… Jé ty jim dávali, ti Rusové… Museli je potom asi poslat do Ruska, aby tam dělali někde na gulagu.“

  • „Němci tam zabloudili… Nějaká četa německá tam zabloudila a chtěli někam do Vlašimi do těch kasáren jejich a zastavili se tam někde u starosty. Starosta je někam odvedl, někde je ubytovali a dali jim najíst. A pršelo taky, ještě je tedy usušili. A to nebyla dobrá věc, co udělal, protože tomu jednomu se podařilo utéct z té stodoly a nahlásil na velitelství ve Vlašimi, že jsou tam partyzáni, že je zajali a tak oni se tam toho sedmýho května vypravili. Možná, že to bylo už osmýho, po ránu, byly čtyři hodiny. Vypravili se tam s haklem, podestou a na ní měli kulomet, těžkej, namontovanej. A tak se tam vypravili a befel byl sebrat 40 mužskejch z tý vsi a postavit je tam ke zdi. U toho starosty, tam byla taková silnice. Ještě je tam takovej památeční… Tam udělali, ještě to tam je do dneška. A tam je postavili ke zdi a už je chtěli střílet, těch čtyřicet mužských. A měli to taky vypálit, stejně jako Lidice. A ještě že tam byl učitel Hauser, kterej uměl německy a mluvil s tím důstojníkem. Že tady nejsou žádný partyzáni. Oni si mysleli, že… Tak že tady jsou partyzáni. – ‚Vždyť my jsme vašim vojákům dali najíst a usušili jsme je. Tady nejsou žádný partyzáni.‘ On se nechal přemluvit a museli [muži z vesnice] do Vlašimi před tím kulometem jít, ruce za hlavou…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Sedlčany, 07.12.2021

    (audio)
    délka: 01:28:16
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Maminka plakala a já pochopil, že mezi těmi co je staví ke zdi, je taky táta

Josef Bílek v roce 2021
Josef Bílek v roce 2021
zdroj: natáčení PN

Josef Bílek se narodil 5. února 1939 ve Vlkonicích, osadě v okrese Benešov, kde jeho rodiče vlastnili malé hospodářství. Na konci roku 1943 se rodina musela vystěhovat kvůli zřízení vojenského výcvikového prostoru jednotek SS. Přišli tím nejen o domov, ale i o hlavní zdroj obživy. Náhradní ubytování dostali v nedaleké obci Veliš, kde ve velmi nuzných podmínkách žili až do konce války. Josef má dětské vzpomínky na květen 1945, kdy se na Benešovsko blížila Rudá armáda a němečtí vojáci, především příslušníci jednotek SS, před ní narychlo a ve zmatku prchali. Do cesty se jim stavěli jen zpola vyzbrojení čeští povstalci, docházelo k mnoha střetům, ústícím často v tragický konec. K takové události došlo 7. května 1945 i ve Veliši. Vojáci SS tam zajali a chystali se popravit čtyřicet mužů, jedním z rukojmích byl i Josefův otec. Díky vyjednávání místního učitele s velitelem německé jednotky k popravě naštěstí nedošlo. Josef vzpomíná i na příjezd vojáků Rudé armády, odchod zajatých Němců i na to v jakém stavu byla po válce celá oblast Benešovska. Už v květnu 1945 se rodina Bílkových vrátila domů, ale stavení bylo z velké části zničené a pole posetá nevybuchlou municí. Josefův otec proto podepsal šestiletou smlouvu na pronájem statku v Milonicích, další blízké vesnici. Statek se v době kolektivizace stal součástí zemědělského družstva, kam ale Josefův otec odmítl vstoupit, a rodina se v roce 1952 vrátila domů do Vlkonic. Josef vystudoval gymnázium a po něm ještě vodohospodářskou nástavbu. Téměř celou pracovní kariéru pak pracoval v Hydrometeorologickém ústavu v Praze. Na penzi se vrátil do rodného kraje a domek ve Vlkonicích se snažil opravovat. Kvůli zdravotním potížím ale opravy nedokončil a domek prodal. V době natáčení v roce 2021 žil v Domově seniorů v Sedlčanech.