Jitka Bernardyová

* 1933  

  • „A přišel tam mladý ředitel, který byl z nedaleké vesnice Volduchy, byl absolventem gymnázia, studoval přírodní vědy, ale nebyl ještě ani dostudovaný, byl tělesně postižený a byl vášnivý komunista. Čili vyhodil toho ředitele Líkaře a nám už byl u maturit. A já nezapomenu, to jsou takové ty scénky, které vás provází celý život. Já jsem toužila dělat medicínu. Protože mi maminka umřela, když mi bylo třináct let, takže jsem se k té medicíně cítila nejpovolanější, byla jsem v Červeném kříži a tak. A toužila jsem jít na medicínu. Odmaturovala jsem celkem dobře, asi s jednou dvojkou, no prostě normálně. Ale pan ředitel nás skoro nikoho na vysokou nepustil. Hodnotil to hlavně podle toho, kdo chodil do kostela. Mně řekl: ‚Ty jsi takový motýlek vyletěvší do povětří, ty se v životě neztratíš, ale studovat ti nedovolíme. Ty napřed se musíš třídně uvědomit.‘ A všechny nás poslal do železáren města Rokycan.“

  • „Pak stejně nastalo takové špatné období. Maminka onemocněla rakovinou krve, musela do nemocnice. A právě tenhle pan plukovník Wesely, s nímž si otec ještě i dopisoval, tak vím, že když doktoři v plzeňské nemocnici někdy v lednu čtyřicet šest projevili takové přání, že možná by mamině pomohl penicilin, který byl u nás ještě nedostupný, tak on opravdu, otec mu to napsal, a on jel tam, co bydleli v Kalifornii v Palu Altu, u San Francisca myslím je to, tak jel přes celou Ameriku do Chicaga, kde byla továrna na penicilin pro armádní účely. Jako už sice penzionovaný, ale plukovník, dostal tu dávku penicilinu, poslal nám ji, ovšem na rakovinu krve nepůsobila. Takže bylo to bohužel bez efektu, ale bylo to určitě moc hezké, že takhle se snažil nám taky pomoct. Pak bohužel ale přišel rok čtyřicet osm a tak, jak to všichni známe, to znamená všechny styky se Západem byly velice podezřelé, tak bohužel rodiče všechny tyhle památky a korespondenci a adresy asi zlikvidovali.“

  • „Tvrdilo se, že je hlášený velký nálet nejen na Plzeň, na Škodovku, na to jsme byli zvyklí, plzeňské nádraží už bylo rozbombardované, Škodovka rozbombardovaná, ale že bude nálet na Rokycany, kde se dost kumulovaly vojenské vlaky s municí a projížděly tudy. Tak otec přiběhl domů a říkal: ‚Zdá se, že opravdu k něčemu dojde, pojedeme pryč.‘ Tak jsme narychlo sbalili to nejnutnější, malý dětský žebřiňáček, všichni jsme měli kola, moje starší sestra, které bylo tenkrát patnáct, mně bylo necelých dvanáct, maminka. Měli jsme asi šest psů. Tím, jak otec byl lesník, tak to byli všechno jednak jezevčíci, jednak ohaři. A ti jezevčíci měli zrovna štěňata, tak vím, že jsem měla v košíku na kole osm štěňátek. Na žebřiňáčku byly nějaké peřiny naložené, to nejnutnější. A táhli jsme z Rokycan ven, tam je vrch Kotel, kde jsme se rozhodli, že přenocujeme, protože už byl večer. A s námi táhli, jako takový malý tábor posuvný, sousedi a známí. Mohlo nás být patnáct šestnáct lidí. A tam na tom Kotli byl malý lomeček s boudou a v té boudě se ubytovaly ženy a děti, muži rozdělali veliký oheň a u toho se sedělo. Měli jsme výhled na Rokycany a čekali jsme, jestli přiletí ta letadla. Nepřiletěla.“

  • „Koncem dubna... otec dojížděl na kole do Rokycan na lesní úřad, přijel takhle odpoledne a říkal: ‚Tady nedaleko je jiná vesnice, Mokrouše, a tam na kraji lesa prý jsou americké tanky.‘ Tak já jsem chytla kolo a že jedu taky. Oba jsme s tatínkem jeli tam se podívat a opravdu jsme tam našli, já už si pamatuji tank jenom jeden, ale možná jich bylo víc. Byla to taková úplně první výsadka Pattonovy a Harmonovy armády. Harmon byl nižší velitel pod generálem Pattonem. A tam jsme se strašně radovali. Velitelem toho tanku vím, že byl americký Polák, takže jsme mluvili takovou slovanštinou trochu. Mám z toho i jeden obrázek, kde tatínek s místními kluky mokroušskými vylezli na tank, a bylo to velice přátelské setkání.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 16.06.2021

    (audio)
    délka: 01:05:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Rokycany, 29.07.2021

    (audio)
    délka: 25:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na americké vojáky mám ty nejlepší vzpomínky

Jitka Bernardyová v mládí
Jitka Bernardyová v mládí
zdroj: archiv pamětnice

Jitka Bernardyová, za svobodna Ševčíková, se narodila 9. dubna 1933 v Praze. Dětství prožila s rodiči a starší sestrou v Rokycanech, kde byl jejich tatínek lesmistrem. Byla svědkem osvobození Rokycan americkými vojáky. Její rodina tři z nich také ubytovávala ve svém domě. Jeden z Američanů, plukovník Wesely, se stal rodinným přítelem a otec Jitky Bernardyové si s ním dopisoval. Po únoru 1948 rodina z obavy před komunistickými perzekucemi za styk se Západem veškerou korespondenci zničila. Pamětnice nedostala z politických důvodů doporučení na studium medicíny. Absolvovala rehabilitační kurz a stala se rehabilitační pracovnicí. Po sňatku se přestěhovala do Prahy a vystudovala vysokou školu dálkově. Poté učila na střední zdravotnické škole v Praze. Kolem roku 2015 se neúspěšně pokoušela obnovit kontakty s americkými vojáky. V roce 2021 bydlela Jitka Bernardyová střídavě v Praze a v Rokycanech.