Ing. Josef Bernard

* 1965  

  • „V osmašedesátém roce mi byly tři roky, ale přestože se říká, že se málo věcí pamatuje z té doby, tak já mám jeden dobrý příběh, protože v té době maminka dělala na mandlu, to byla jedna z hlavních ulic v Plané u Mariánských lázní, Dukelských hrdinů. A já jsem tam strašně rád chodil, protože tam byla taková zvláštní vůně, ten stroj byl takový záhadný, pořádně vrzal, zároveň voněl a to prádlo z něj bylo vždycky takové krásné, načechrané. Měl jsem to tam prostě rád a chodil jsem tam za maminkou docela často. A najednou vidím, že do ulice vjíždí tanky a obrněná vozidla – a já jsem z nich měl ohromnou radost. Vyběhl jsem z toho mandlu a začal jsem mávat na ty vojáky a obrátím se na maminku, a ona plakala. A já jsem říkal: ‚Mami, co pláčeš? Vždyť jsou tady vojáci!' A něco v tom smyslu, to si už takhle přesně nepamatuju. A ta událost mi asi zůstala zafixovaná v hlavě právě proto, že tam byl ten kontrast takové té dětské naivity, že mám rád vojáky, zbraně, a to neuvědomění si, co se vlastně děje.“

  • „Můj tatínek je z nějakých sedmi dětí a jeden z těch jeho bratrů hned v padesátých letech emigroval. A on se učil taky ve Škodovce – ono hodně tátových bratrů... vlastně jeden, dva, tři, tři se, tuším, učili ve Škodovce. Tak jezdil do učení a měl takový dřevěný kufr, ve kterém si vozil věci. A to bylo zajímavé, protože babička šla pro uhlí do stodoly a když nabírala uhlí, tak narazila na ten kufr. A teď nevěděli, co se děje, proč si nevzal s sebou ten kufr. No, on si vzal batoh a běžel přes hranice do Německa. Běžel ještě s jedním klukem, tam se nějak rozkmotřili. Byla tam nějaká avantýra s nějakou další emigrantkou. Asi mu ji ten kluk přebral. A potom odjel do Spojených států a později do Kanady. A vím, že pak přestal psát. Pak někdy v sedmdesátých letech se úplně odmlčel. A tenkrát ho nechávali oficiálně hledat. Tenkrát se ještě hledalo přes Červený kříž, myslím, že ta služba vůbec nefungovala, že to bylo jenom jako.‘‘

  • „Nicméně zrovna v den, kdy jsem si byl vyzvednout takové ty klasické trhací lístky, jak tenkrát byly do bijáku, takové ty perforované, abych je mohl orazit a prodávat je lidem, tak jsem se měl dostavit na odbor kultury – tady na tehdejší to bylo ÚMO, tuším, 3 na Americké ulici, teď jak je pomník americké armádě, tak naproti. Tam si mě zavolal nějaký referent kultury a říkal: ‚Vy děláte tu besedu s Foglarem?' A já říkám: ‚Jo, to jsem já. To všechno je připravené, plakáty jsou vyvěšené.' A on říkal: ‚Ta beseda se nebude konat.' Já jsem se na něj podíval: ‚Jak se nebude konat? Vždyť už je to oznámené, všichni lidi to ví.' A v tašce jsem měl v tu chvíli, kdy jsem si s ním povídal, ty lístky, které jsem měl prodávat lidem. A já jsem mu řekl: ‚Ale to tedy máme problém. Tak musíme vytisknout nové plakáty.' A on říká: ‚Proč?' - ‚No, já jsem prodal všechny lístky. Musíme vyvěsit plakáty, že se ty lístky budou vracet a že budeme vracet vstupné.' No, a chlap zmizel tak na pět minutek, na deset možná, odhaduju, do vedlejší kanceláře. Pamatuju si, že tam byla ještě nějaká paní - ta tak zuřivě bušila do psacího stroje a bylo vidět úplně, jak jsem jí nesympatický, na dálku. A chlapík se vrátil za chviličku a říkal: ‚No dobře, tak si tu akci udělejte. Jakmile bude nějaký malér, veškerou zodpovědnost si berete na sebe vy.' A já jsem řekl: ‚,No samozřejmě, my jsme tu od toho, abychom tu akci připravili.‘‘

  • „Snažili jsme se ve Škodovce vytvořit v jednotlivých závodech prostředí lidí, kteří budou potenciálně čekat na nějakou situaci, kdy se něco stane, a abychom se rychle mohli svolat a třeba připravit nějakou akci. Tenkrát jsme ještě vůbec netušili, jakou a jak to všechno bude. To byla jedna funkce těch skupinek v jednotlivých závodech Škodovky a ta druhá byla distribuce tehdy zakázané literatury - knížek a časopisů. A protože byl velký problém - to nebylo jako dneska - s tiskem a s distribucí samizdatu, tak jsme se snažili ve Škodovce najít kopírovací střediska, která by tu zakázanou literaturu mohla množit. No, a skutečně se nám během několika měsíců podařilo ty holky z těch kopírek přesvědčit. A měli jsme tři místa. Jedno bylo v ‚zátiší', druhé bylo v ozubených kolech a třetí u hlavní brány. A měli jsme takový propracovaný systém, že od pana Pitora, od pana Šaška, třeba i od Petra Náhlíka, Míry Svobody jsme získávali literaturu, a ta se poměrně ve velkém množila v těchhle kopírovacích střediscích. A bylo to legrační, protože vlastně pod svícnem byla největší tma. Tam skutečně vládl přísný režim. Byla taková velmi tuhá evidence toho, co a kdy se kopíruje, a my jsme společně s těmi holkami našli způsob, jak tu evidenci ošálit.“

  • „A my jsme zorganizovali takovou besedu na faře pro lidi ze Škodovky o Turínském plátně - mimochodem to lidi ohromně zajímalo - ale tam jsme prvně prokázali značnou neopatrnost tím, že jsme si telefonovali s farou a samozřejmě, telefon na tahleta místa byl odposlouchávaný. No a tam už zachytili nějakého Bernarda někde asi ze Zahradní ulice - tam jsem bydlel tenkrát na Svobodárnách. A tam začaly už nějaké výslechy. Ale abych zase ze sebe nedělal nějakého hrdinu - nikdo mě nebil, byl to takový nepříjemný nátlak, kdy oni si zjistili, kdo je moje přítelkyně, že studuje lékařskou fakultu a že je v páťáku a při tom výslechu mi říkali, že by taky nemusela dokončit školu. No, takový ten hnusný estébácký střední nátlak bez toho bití. Já jsem nějak – asi myslím relativně úspěšně – hrál takového troubu ze Škodovky, když mi řekli: ‚Vy jste dělal nějakou tu besedu o Turínském plátně.' A já jsem řekl: ‚O jakém plátně? Já furt nevím, o co jde. Ono se ztratilo někde nějaké plátno?' A takhle jsme si povídali a teď ani nevím, jestli si po tom výslechu řekli: ‚To je takový blbec, že ten ani tu besedu dělat nemohl, anebo si řekli: ‚Hele, ten je tak vyčůraný! Na něj si musíme dát pozor'.“

  • „Měl jsem kšandy, džíny a to [americké] tričko. Sedmdesátý sedmý rok, květen. Samozřejmě přituhovalo po Chartě. A my jsme se v ten den – a to vám dokáže ta fotografie – fotografovali. To byla ohromná náhoda, já o tom nevěděl. Najednou: Budeme se fotit! A tak jsme se odfotili. Já jsem se fotil společně s celou třídou, pak ještě se skupinkou mých tří kamarádů. Dodnes si to pamatuji, že tam byl Jirka Fleissig, Jožka Brůha a Pepa Důriškovič. A já jsem byl tak hrdý v tom triku. Skončilo to fotografování a paní třídní učitelka si mě zavolala na chodbu, že se mnou něco potřebuje probrat. A aniž řekla jediné slovo, tak mi na té chodbě vrazila dvě facky. Prý aby se mi taky nějaké hvězdy rozsvítily – to bylo plné hvězd, to tričko. Tak ať prý mám ještě nějaké hvězdy navíc.“

  • „No, a pak už nezbylo nic jiného, než se sejít. Byla to skupinka, sedm, osm lidí, přesně nevím. Někteří taky rychle odpadali, protože se měl sestavit stávkový výbor později a Občanské fórum Škoda. A to jsme jako samozvanci – to teď tady přiznám – v tom jednom bytě založili. Bylo to bezprostředně po 17. listopadu. A myslím, že to byl nějaký pondělek. Neděle, pondělí – něco takového to bylo. A řekli jsme, že sepíšeme prohlášení, a účelem toho prohlášení bude, abychom ho přečetli na náměstí, abychom vlastně vyzvali Škodováky, ať se začnou přidávat do Občanského fóra. Asi kdybychom to neudělali my, tak - nechci se nějak zveličovat nebo celou tu skupinu lidí – tak by to udělal někdo jiný. Ale možná by to bylo později a s většími komplikacemi. No, a pak ještě s přispěním Bohouše Röhricha, kterého bych tady taky rád chtěl jmenovat, což byl osmašedesátník, člověk, který aktivně vystupoval proti režimu v osmašedesátém roce a pro mě byl taky takovým vzorem, hodně mě v životě ovlivnil... A tak jsme sepsali nějaké prohlášení. To jsem měl tu čest to přečíst na náměstí a vyzvat lidi ze Škodovky, že bylo založené Občanské fórum a že čekáme na další a že chceme dát dohromady všechny závody a pak už se spustila ohromná lavina.“

  • Celé nahrávky
  • 8

    Plzeň, 09.07.2018

    (audio)
    délka: 01:43:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svobodu nemůžeme považovat za samozřejmost

IMG_20180710_0002 (10).jpg (historic)
Ing. Josef Bernard
zdroj: Dobové foto: archiv pamětníka, současné foto: sbírka Post Bellum

Josef Bernard se narodil 30. května 1965 v Plané u Mariánských Lázní. V dětství rád četl zakázané autory. Pamatuje si příjezd ruských tanků, i když mu tehdy byly pouhé tři roky. Ve čtrnácti letech nastoupil na čtyřletý učební obor s maturitou do Škodovky. Tam se obklopil kolegy, kteří stejně jako on tíhli ke skautingu. V roce 1988 pamětník zorganizoval besedu s Jaroslavem Foglarem, k níž díky režimu tehdy málem nedošlo. Spolu se svými podobně smýšlejícími kolegy tiskl a distribuoval ve Škodovce zakázanou literaturu. Díky další pořádané besedě o Turínském plátně se poprvé dostal k výslechu StB. Spolu s Janem Rampichem a dalšími se účastnil plzeňské demonstrace proti režimu v roce 1988. Pak následovala i účast jeho a dalších Škodováků na „semknutí proti režimu“ v Komorním divadle. Bezprostředně po 17. 11. spoluzakládal Občanské fórum Škoda, na náměstí četl jeho text. Poté, co spolu s kolegy oznámil vyhlášení generální stávky, proběhla v jeho kanceláři čistka od StB. Po roce 1990 se pamětník z politiky vzdálil a po celou dobu od počátku studií se věnoval kariérnímu postupu ve Škodovce. Z horizontkáře se vypracoval až na generálního ředitele, kterým byl v letech 2010-2014. Poté se vrátil k politice a roku 2015 vstoupil do ČSSD, za niž byl v roce 2016 zvolen hejtmanem Plzeňského kraje. Josef Bernard má dva syny z prvního manželství. Se svou druhou ženou Gabrielou Grünovou žije v plzeňské vesnici Nebílovský Borek.