Miloslav Beneš

* 1935

  • „Rodiče to nesli špatně, ti s tím šli až do hrobu. Měli z toho nervové nemoci. Já jako kluk jsem to za socialismu přežil, já si nemohu naříkat. Ačkoli mne ze školy vyhodili, tak to bylo celkem dobré. Ani jsem nikomu po roce ’68 neublížil.“ – „Mohl byste si vzpomenout, jak došlo k vystěhování Vaší rodiny?“ – „To jsem stěhoval já s bráchou. Potřeboval se tam nastěhovat ředitel státních statků, tak jsme se museli vystěhovat. Ale ještě zaplaťpánbůh, že pan předseda Sokol nám sehnal byt v Počernicích a nemuseli jsme se stěhovat jako jiní do pohraničí. Někteří dopadli moc a moc hůř.“ – „Takže to s odstupem berete spíš pozitivně?“ – „Bylo to, jaké to bylo. S tím se nedalo nic dělat. Přišel člověk, který to na tom statku znal, vzal si s sebou samopalníka – a dělejte něco! On si to všechno prohlédnul, dal nám papír, abychom to podepsali, a bylo to. Vždyť znáte případy, že když se někdo vzbouřil, tak ho hned poslali na deset let do lágru do Jáchymova. To nemělo cenu, my jsme byli tenkrát v únoru slabí. Pro nás to ale není takový problém. Stalo se, stalo. Ať si dají pozor teď ti další, ať to tak nedopadne znovu.“

  • „V roce 1950 zabrali Toulcův dvůr dědečkovi a v roce ’52 pak vystěhovali nás. Už předtím vše sebrali, ale do toho dvaapadesátého nás nechali bydlet. Paní Vacková z národního výboru chodila po dvoře a vše si sepisovala. Jednou se potkala s otcem a řekla mu: ,Pane Beneš, dejte se do strany.‘ On jí odpověděl: ,Paničko, toho bohdá nebude.‘ A ona ho šla žalovat, že jí řekl ,paničko‘ a ne ,soudružko‘. Ale jinak jsme normálně s tátou na státním statku dělali, připravovali krmení pro ten kolchoz u Stárů. Když nám potom dali výpověď, tak táta šel do Fruty a já do Arborky.“

  • „Po revoluci (1945) přijel do Počernic plně vyzbrojený německý oddíl. A my jsme nevěděli, co bude. Oni se zatím usídlili u Nolčovy zdi u Nolčova parku. Nakonec to dopadlo dobře, protože se dohodli s počernickým vedením, které zastupoval podplukovník Ruml. Výzbroj museli předat nějaké vyšší šarži. On jejich zbraně přijal a Němci pak nasedli na kola a ujeli. Krátce poté přijela ruská vojska, která zůstala u lesa.“

  • „Když jsem šel v padesátých letech ze školy, tak jsem šel dělat na Toulcův dvůr praxi. Byl jsem tam od června do září nebo října a poté dostal můj děda výpověď, že se musí vystěhovat. Děda měl ještě dvě děti, které dostaly byt ve Strašnicích, a sám se nastěhoval k nám. Později jsme ho dali do domova důchodců, kde byl až do smrti. Tehdy se musel vystěhovat, protože byl kulak. Nás vystěhovali v roce 1952. On tam mohl zůstat, ale my jsme se museli z horního patra vystěhovat. Tak jsme začali bydlet u pana Heriána v jeho domě pod hřbitovem, kde je dnes herna.“ – „Vzpomenete si, jak to Vaše rodina prožívala, když Vašeho dědu vystěhovali?“ – „Když dědu vystěhovali, to už nebyl takový to… To už byli vystěhovaní jiní v padesátých letech, takže jsme věděli, o co jde. Jako kluk si pamatuji, že když zabírali nás, tak jsme měli kuchařku. Když ta viděla paní z národního výboru s policistou, kteří sčítali náš majetek, tak se rozčílila tak, že dostala mrtvici. To byly její poslední momenty – jak se koukala na to, jak tam chodí a vše si sepisují.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Horní Počernice, 21.02.2013

    (audio)
    délka: 01:06:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť národa: Příběhy z pražských Horních Počernic
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Co se stalo, stalo se

Mládí
Mládí
zdroj: Rodinné album

Miloslav Beneš se narodil v Horních Počernicích v roce 1935. Dobře si pamatuje na samotný konec války, kdy přes Počernice prchala německá vojska, která se usídlila u Nolčova parku a po vyjednávání předala své zbraně podplukovníku Rumlovi, než pokračovala dále na západ. Ještě jako chlapec zažil, jak rodina po válce postupně přicházela o veškerou živnost. Otec jeho maminky vlastnil Toulcův dvůr, který tehdy představoval jedno z největších hospodářství v okolí. Nejprve museli omezit počet čeledínů a po komunistickém převratu je museli propustit všechny. V roce 1950 komunisté znárodnili Toulcův dvůr a Miloslav Beneš s otcem museli začít pracovat na státním statku u Stárů. O dva roky později pak byli vystěhováni definitivně, neboť místo se zalíbilo řediteli státních statků. U hodnocení vlastní minulosti u pana Beneše je pozoruhodný fakt, že na dobu perzekuce nevzpomíná ve zlém. Naopak zdůrazňuje, že se k nim místní národní výbor zachoval ještě dobře vzhledem k jiným případům, kdy se museli lidé nuceně odstěhovat do pohraničí. Jak říká pan Beneš: „Bylo to, jaké to bylo. S tím se nedalo nic dělat. Co se stalo, stalo se.“ V silném kontrastu jsou proti tomu ale prožitky ostatních členů domácnosti. Služebná prodělala infarkt a rodiče do konce života trpěli nervovými problémy. Po službě u bojových jednotek na šachtě v Karviné se stal pan Beneš závozníkem ve Frutě. V profesi dálkového řidiče vydržel až do důchodu v roce 1995. Tehdy byly také rodině v restituci navráceny zabavené majetky, které byly ale ve zcela dezolátním stavu.