Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Juan F. Benemelis (* 1942)

• narodil se 13. května 1942 v Manzanillos

• vystudoval management na Havana Business University v roce 1959

• byl vybrán jako jeden z členů nové kubánské porevoluční diplomacie

• během 60. let pracoval jako diplomat v několika afrických zemích, kde bylo jeho úkolem podporovat marxistická guerilová hnutí

• na konci 60. let se vrátil na Kubu, vystudoval historii na havanské univerzitě a pracoval pro La Tricontinental, celosvětovou centrálu marxistických guerilových hnutí

• kvůli problémům s některými vysokými funkcionáři odjel v roce 1975 pracovat do Jemenu

• s návratem Ramira Váldese na Ministerstvo vnitra byl nucen opustit Kubu pod falešnou identitou přes přístav Mariel

• píše knihy a články o kubánských tématech a rasové problematice

Juan Felipe Benemelis pochází z města Manzanillo, kde se narodil 13. května 1942. Rodina se přestěhovala do Havany kolem roku 1953, kdy se na Kubě začala vyostřovat situace. Juan studoval na americké soukromé univerzitě Havana Business Academy a v roce 1959 dokončil studium managementu. Po univerzitě nastoupil do správy havanské městské části Marianao. „Tam jsem byl vybrán do speciálního výcviku za účelem sestavení nové kubánské diplomacie. Prošel jsem velmi přísným výběrem a nakonec nás zůstalo 133 adeptů. Na univerzitě byla uzavřena katedra mezinárodního práva a profesoři začali vést tento intenzivní kurz, který trval rok a půl, a studovalo se ráno, odpoledne i v noci.“ Polovina těchto studentů rozšířila řady Státní bezpečnosti a druhá část nastoupila na Ministerstvo zahraničí. Juan byl ve druhé skupině a hned poté byl vyslán, aby v letech 1962 – 1963 otevřel diplomatické mise v Ghaně, Guinee a v Mali. „Jeden z prvních úkolů, které jsem dostal, byl transport Nelsona Mandely z Jihoafrické republiky do Alžírska a tam ho předat do rukou KGB, která ho dopraví do SSSR.“ Mezi hlavní aktivity pak patřila podpora ozbrojených skupin, které měly prosazovat socialistické zřízení v Africe. „V té době jsem hodně cestoval do Prahy, protože to bylo centrum komunikace s kubánskou rozvědkou v Havaně. Necestovalo se přes SSSR kvůli nedostatku důvěry. Totiž, Fidel Castro neměl zájem na tom, aby SSSR věděla, co se v tu chvíli v Africe dělo.“ Bylo to kvůli tomu, že Fidel Castro se neshodoval s některými lidmi v SSSR ohledně toho, zda se má jít v tomto smyslu ozbrojenou cestou. Během cest do Prahy se Juan v roce 1962 zamiloval do Češky, kterou si na Kubě vzal, a v roce 1964 se jim narodila dcera. Nicméně manželství se rozpadlo, žena odjela do Československa a Juan Benemelis ztratil stopy jak její, tak jejich dcery. Mezitím se odehrál výcvik Zanzibarců na Kubě za účelem pozdějšího marxistického státního převratu, který se provedl s podporou kubánské diplomatické mise v Tanganice. V té době, mezi lety 1963 a 1964, pracoval Juan také na organizaci vzbouřenců v Kongu, kde se nacházely významné uranové doly a kam přijel bojovat Che Guevara. Ovšem Juan se od projektu odvrátil. „Ta guerila ztroskotala. Zaprvé, Ministerstvo zahraničí, Raúl Roa García, kterému jsem se zodpovídal, měl jiný nápad. Tvrdil, že podporovat vzbouřence je v pořádku, ale jen v zemích, které byly kolonizované a nebyly nezávislé. Kongo už dosáhlo nezávislosti. Já jsem se střetnul s Che Guevarou a tím jsem skončil. Poslali mě na Kubu. Tři měsíce jsem byl zadržován ve Villa Marista.“

Poté se Juan vrátil ke spolupráci s Ministerstvem zahraničí a také pracoval na vybudování tzv. Tricontinental, instituce, která měla za úkol podporovat ozbrojené marxistické bojůvky po celém světě. „Z toho důvodu se Fidel Castro přetavil v klíčovou postavu zahraniční politiky Sovětského svazu. Měl kolem sebe mystickou auru a to zabránilo provalení interního potlačování obyvatelstva na Kubě ve světě.“ Kolem roku 1965 hrála Kuba zásadní roli při organizaci osvobozeneckých hnutí v Africe, především v zemích, které byly pod portugalskou koloniální správou. Díky tomu došlo k několika schůzím s představiteli Komunistické strany Portugalska. Československo tyto bojůvky zásobovalo zbraněmi. „Já jsem měl problémy s Ramirem Váldesem, protože se jednalo o člověka spřízněného s Che Guevarou a on podle všeho stále považoval moje působení v Tanzánii za ne zcela uzavřenou záležitost. Je třeba si uvědomit, že na Kubě moc rovná se Fidel Castro, nicméně pod ním nebyla žádná pyramidová struktura. Fungovaly tam různé skupiny a Fidel Castro byl jakýsi společný jmenovatel všech těch frakcí. Tyto skupiny se chovaly různě a často mezi nimi docházelo ke sporům. Já jsem byl dlouhou dobu pod ochranou Roa Garcíi a pak také Osmanyho Cienfuegose.“ Juan se nikdy nestal členem Komunistické strany Kuby. „V podstatě nebylo jak, protože jsem pořád někam cestoval. A později jsem již vědomě manévroval tak, abych se nemusel zapojit do žádné z těch struktur uvnitř komunistické strany.“ V roce 1967 opustil Ministerstvo zahraničí a pracoval jen pro Tricontinental. V té době už také věděl, že nesouhlasí ani s marxismem, ani se stalinismem, ani se Sovětským svazem. „O SSSR bylo na Kubě dost informací už před rokem 1959.“ Kromě toho se na jeho postojích podepsalo také povstání v Sierra Escambray a kubánské zbrojení. „Tehdy jsem začal vnitřně pochybovat.“

Taktika, kterou Juan Benemelis zvolil, by se dala popsat jako postupné vzdalování se od zahraničněpolitických záležitostí. Začal studovat dějiny na havanské univerzitě a pracoval v několika vydavatelstvích. „Nicméně bylo to obtížné, protože občas mě zavolali buď z Ministerstva zahraničí, nebo Osmany Cienfuegos. Chtěli se mnou dál konzultovat. Když vás zavolají, kdo se tomu vzepře? Byly dvě možnosti - odejít, nebo žít pod totálním útlakem.“ Juan vystudoval dějiny v roce 1972 a začal psát o filosofických a historických tématech. Nicméně když chtěl svá díla vydat, narazil na problém, jelikož neodpovídala ideologickým požadavkům. Poté začal pracovat na Ministerstvu zemědělství, kde se připravoval nový systém plánování. Tento projekt však ztroskotal kvůli odmítavému postoji Fidela Castra. V roce 1974 ho povolali z Generálního štábu, aby vypracoval analýzu o kmenovém složení a jeho důsledcích v Angole. Také mu bylo navrhnuto, aby napsal knihu, která by z historického hlediska propojila Kubu a Angolu. Na to však nepřistoupil. „Já jsem věděl, že by to použili k propagaci guerilového boje v Angole a nechtěl jsem se na tom podílet.“

V důsledku svého odmítnutí spolupráce na vojenské agendě se objevily mezi ním a vysoce postavenými představiteli režimu další potíže. „Zavolal mě Osmany Cienfuegos a řekl mi, že mám vážný problém a že mě dostane z Kuby.“ Poslal Juana Benemelise do Jemenu, kde měl pracovat jako poradce prezidenta této země, která nedlouho předtím dosáhla nezávislosti. Mise v Jemenu začala v roce 1975 a Juan Benemelis měl tak šanci pozorovat zblízka všechny sovětské strategické manévry v oblasti východní Afriky a Středního východu. Juan podporoval prezidenta Rubai Aliho a prosazoval jednání se Saudskou Arábií, aby bylo možné vystavět rafinerii s britskou účastí. Nicméně Sovětský svaz byl proti a kvůli tomu došlo k vojenskému puči, na němž se podílely kubánské jednotky, které zabily prezidenta Rubai Aliho. Juan Benemelis se vrátil na Kubu pouhý týden předtím a jeho pozice byla velmi obtížná. Kromě toho se Ramiro Váldes stal opět ministrem vnitra a Juan se prostřednictvím přítele dozvěděl, že Váldes se o něj velmi zajímal. „Teror probíhal nejen proti obyvatelstvu. Existoval také teror směrem od jádra elit k ostatním elitám. Neboli to, co zažívá obyvatelstvo, zažívají také elity.“ Tehdy se rozhodl opustit Kubu, a to přesto, že Jorge Risquet, pověřený africkými záležitostmi, s ním chtěl spolupracovat. „V tu chvíli došlo k hromadnému exodu přes přístav Mariel.“

Juan si opatřil falešnou složku a pod vymyšlenou identitou se dostal z ostrova přes přístav Mariel. Předstíral, že je psychicky narušený. „Bylo to velmi vypjaté, protože moře bylo rozbouřené. Byla tam cítit velká nervozita a celou noc bylo úplné ticho.“ Ihned po příjezdu ho identifikovali američtí agenti z CIA a FBI a dopravili ho do Pensylvánie, kde byl podroben výslechům. „Přesně v den, kdy jsem opustil Kubu, zemřel můj otec. Nemohl jsem být s ním, ale splnil jsem jeho přání: „Už nikdy tě tu nechci vidět, protože jinak tě zavraždí.“ Ostatní členové rodiny, kteří zůstali na Kubě, se museli potýkat s útlakem ze strany autorit. „Dělali velké prohlídky našeho domu a v ulici založili středisko rozvědky.“ Poté byl Juan požádán, aby spolupracoval v boji proti režimu Fidela Castra pod hlavičkou organizace Cuba Independiente y Democrática spolu s Huberem Matosem. Po letech se stal politickým poradcem vlády Spojených států a vydal mnoho knih o zahraniční politice Kuby a o podpoře povstalců v zemích Středního východu, Latinské Ameriky, Asie a Afriky. Věnuje se též tématu rasy na Kubě. Na budoucnosti Kuby ho nejvíce znepokojuje obrovská neinformovanost obyvatelstva. „Mysl nových generací Kubánců je paralyzovaná.“

Po příjezdu do USA začal hledat svou ztracenou dceru. Nakonec se mu ji podařilo najít a v roce 1988 zařídil, aby mohla na turistické vízum vycestovat z Československa do Švédska, kde se shledali. „Když jsem přišel, hrála na klavír. Byla se mnou nějaký čas a pak odešla zkusit žít v New Yorku.“