„Hodně jsem se pohyboval v civilním sektoru a v armádě v dalších oblastech. Kdybych se dozvěděl o něčem, co se týkalo nějaké nepříjemné záležitosti ve smyslu toho, že by se něco prozradilo, měl jsem to za povinnost ohlásit. Tedy spolupráce s kontrarozvědkou.“ – „A hlásil jste také něco? Dozvěděl jste se někdy něco?“ – „Skoro bych řekl, že nevím. Ale myslím, že ve dvou případech. V [Liptovském] Mikuláši se jezdil světový pohár v lyžování. Když se připravovaly závody, šlapaly se trasy a tak dále. Byla to obrovská záležitost, a to dělali všechno vojáci, my. Dokonce jsem některé ze skupin řídil. V rámci utajeného velení jsem podepisoval prohlášení, že při kontaktu s armádami NATO neprozradím věci, které byly pod krytím nebo vojenským tajemstvím.“
„Pamatuju si, jak se někdy v roce 1950 přišli podívat Němci na tu naši chalupu, kterou jsme v rámci obnovy pohraničí měli jako kluci. Velmi slušně, příjemně nám poděkovali, že se o chalupu tak staráme, že je to všechno v pořádku. Člověk si ani tenkrát, ač už jsme byli skoro dospělí v té septimě nebo oktávě, neuvědomoval tu hrůzu, kterou museli zažít lidé na východní a západní frontě. Tu skutečnou válečnou vřavu, která se přes ně přehnala.“
„Hlavně po atentátu na Heydricha byla udělaná vždycky taková občas tvrdá, náročná kontrola, kdy i na vesnice přijeli esesáci, na křižovatku postavili kulomet a po dvou chodili, každý barák prohlíželi, jestli tam náhodou nejsou schovaní nějací atentátníci. Vzpomínám si na takovou věc. Když jsme žili v Určicích, nesmělo se třeba domácky zabít prase. Z toho se musela odevzdávat půlka nebo čtvrtina pro armádu. A táta se tajně s řezníkem domluvil a zabili prase. Měli jsme dva velké hrnce, které byly plné sádla. A byla ohlášena kontrola. Táta vymyslel, protože jsme měli koupelnu, barák se přestavoval, že mámu naloží do teplé vody do vany, když má přijít kontrola, a hrnce schová za vanu. Dneska to vypadá jako pohádka, ale byl to fakt. Z ložnice jsme měli tajné dveře do koupelny. Když pak přišla kontrola až tam a ptala se, co je to za dveře, táta jí otevřel a řekl: ‚Nezlobte se, ale manželka se právě koupe.‘ A tak jsme zachránili dva hrnce sádla, protože to byla důležitá potravina, kterou jsme mohli mít ještě navíc.“
Jan Bělka se narodil 7. března 1932 v Prostějově. Dětství prožil v období nacistické okupace, kdy zažil invazi německé armády na české území. Po válce byl svědkem poválečného osidlování pohraničí, když po odsunu německých obyvatel získal spolu s kamarády chalupu ve Vernířovicích na severní Moravě. Po maturitě na reálném gymnáziu v Prostějově v roce 1951 nastoupil na vojenskou akademii v Lipníku nad Bečvou a Hranicích na Moravě. Po dokončení akademie se rozhodl studovat tělesnou výchovu na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. V roce 1957 vstoupil do Komunistické strany Československa, což považoval za prostředek ke zlepšení stávajících poměrů i k profesnímu postupu. Působil na Vysoké vojenské technické škole v Liptovském Mikuláši, kde vedl katedru tělesné výchovy a podílel se na výstavbě moderního tělovýchovného areálu. V letech 1957 až 1959 absolvoval studium v Moskvě, kde se setkal s významnými představiteli československé armády a učil se od sovětských odborníků. V letech 1976 až 1980 spolupracoval pod krycím jménem Monika s vojenskou kontrarozvědkou, měl přístup k tajným informacím o modernizaci armády a protiraketové obraně. V době natáčení v roce 2024 žil v Praze.
Agáta Fialová, Anežka Veselá, Agáta Kněžínková, Dominika Cvrková a Eliška Behenská ze ZŠ Charlotty Masarykové, Praha 5 – Velká Chuchle pod pedagogickým vedením Tomáše Hromádky
Paměť národa existuje díky vám.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
